Ještě něco, pane Fulghume.

K tomuto stále opakujícímu tématu mě napadá ještě jedno. Bezmyšlenkovitě jsem si přečetla titulní slova mého blogu, která jsem napsala už měsíce a měsíce zpátky.

Milý pane Fulgume, já jsem to nazvala takto:

"Byl jednou jeden příběh, v tom příběhu pustina, v té pustině nekonečné možnosti, a tam vykvetla propast smíchu, a přesně o té bych Vám chtela vyprávět!"

Líbí?:) Tak si jen pojdmě povídat. Protože nás pustiny volají stále silněji. Budete si snámi povídat i vy? Vy všichni? Vyprávějte mi...

Co je mou jedinou jistotou?

A co jsem se to vlastně snažila s mlžnou exaktností vyslovit?

Včera večer, těsně před usnutím, jsem otevřela knihu "Robert Fulghum - Slova, která jsem si přál napsat sám" a vduchu oné knihy, kterou jsem si chtěla přečíst už dlouho, jsem narazila na jednu krajně zajímavou pasáž a zjístila jsem, že přesně a doslovně shrnuje mou včerejší snahu vyslovit toto:

"Možné je všechno a také cokoliv, co si vůbec dokážeme představit. A ještě i všechno mimo to "představitelné". Mou jistotou je nekonečná možnost, která doprovází úplně všechno."

Tedy děkuju, milý Fulghume, nyní jsem si i já vypůjčila slova, ktera jsem si vždy přála vyslovit sama. A víš co? Je to báječné!

Nepropadejme panice?

Strach?
Vyznání?
Žízeň?
Letmost?
Mžik...

O to přece nejde. Občas to projde kolem. Rychle se mihne jako dech, dříve než člověk stačí jen otevřít fascinovaná víčka. Avšak, ještě než se to stane, okamžik přejde. Je to zlé? Ne, spíše to není potěšující. Lidé bývají paralyzováni, když nemohou uchopit a zastavit, to, co by rádi pokládali za svůj smysl. Může vůbec přetrvávat smysl v kategorii možna? Několik prý moudrých mužů, by se se smyslem vypořádali v kategorii Tajemství. Snažím se vyrovnat s pocitem ne-strachu, který je ve mě rozdmícháván zkušeností skutečnosti, která je zcela otevřená, smysluplně bezcená a přesto nezbytná a nezvratná. Co s tím nadělám? Přece Nic, a o to jde. O to velké nevýslovné Nic, které není zdaleka nicotné.

Co by mohl vyslovit někdo, kdo pochopil tuto celou nekonečně důležitou šarádu? "Lidi, nepropadejte panice! Nepropadejte PANICE!!! Protože, když jde o Všechno, nic s tím nenaděláte, když jde o Nic, nenaděláte taktéž nic."

Rezignace tedy? Ovšemže ne!! Jen do toho šťourat, vrtat se, vztekat a kopat a občas si láskyplně zařvat. Ikdyby skrz nás Věčnost procházela denodenně, změnilo by to snad něco? Snad jen povědomí o jisté věčnosti by mohlo přinést jisté změny, ale v čem. Ve vědomí či v rozumu? O nic nejde. A pokud ano, i to budeme muset nechat jít.

To, co plyne, přetrvá. Když člověk plyne spolu se svým smyslem, má šanci, že jím bude navštěvován častěji. Co by mohl být smysl, kdybych bývala chtěla smysl popsat?

Byl by to otevřenž prostor, nekonečná možnost, abstinence nemožna, proudění beze Smyslu.

"Nepropadejte panice! Nepropadejme panice!":)