Poušť, vidím poušť a hvězdy...
Zaprášené roucho, noční chlad.
Rozhodl se kráčet cestou lemovanou vzpomínkami.
Písečné vzduchoprázdno...
"Nai na na Nai na na naa"...zpívá je on a písek.
Přelévá se...
Poušť, hvězdy a chlad, nepravidelný dech.
Rytmus písku...
Cesty a návraty do teplých nor.
Vzpomínky v průchozích lidech,
vše mizí v poušti,
v Tobě,
Píseň.
neděle 25. července 2010
úterý 20. července 2010
Náhlá píseň
Tisíce útlých nepevných vláken, střepů a chmíří spojených do jednoho nekončícího příběhu, jako plynoucí oblaka a Abhiláša všude v nich.
Tisícekrát zpátky na začátek příběhu, který se v písečném čase neustále proměňuje.
Kdo je neměnný, ať první hodí kamenem.
První rána dopadla.
Temnota si setřela prach ze své neprůhlednosti.
Jsem její dcera, políbená úsvitem. Proto mě vydědila a poslala na svět.
Tísíce útlých nepevných vláken, střepů a chmíří spojených do jednoho nekončícího příběhu, jako plynoucí oblaka a neutuchající Abhiláša
všude ve všem,
ve mě,
v nich.
Tisícekrát zpátky na začátek příběhu, který se v písečném čase neustále proměňuje.
Kdo je neměnný, ať první hodí kamenem.
První rána dopadla.
Temnota si setřela prach ze své neprůhlednosti.
Jsem její dcera, políbená úsvitem. Proto mě vydědila a poslala na svět.
Tísíce útlých nepevných vláken, střepů a chmíří spojených do jednoho nekončícího příběhu, jako plynoucí oblaka a neutuchající Abhiláša
všude ve všem,
ve mě,
v nich.
čtvrtek 21. ledna 2010
Krédo
Já věřím tomu:
Že jsem.
Že má duše je temný les.
Že mé poznané já nikdy nebude nic než jen malá
mýtinka v onom lese.
Že bozi - bozi neznámí - vystupují z lesa na
onu mýtinu mého nepoznaného já a pak se zase
do toho lesa veacejí.
Že abych je nechal přijít a zase odejít, musím mít odvahu.
Že se lidmi nikdy nenechám k ničemu nutit, ale
že se vždycky budu snažit nalézt a uznávat bohy ve mně
i bohy v ostatních mužích i ženách a podřizovat se jim.
To je mé krédo.
D.H.Lawrence
Že jsem.
Že má duše je temný les.
Že mé poznané já nikdy nebude nic než jen malá
mýtinka v onom lese.
Že bozi - bozi neznámí - vystupují z lesa na
onu mýtinu mého nepoznaného já a pak se zase
do toho lesa veacejí.
Že abych je nechal přijít a zase odejít, musím mít odvahu.
Že se lidmi nikdy nenechám k ničemu nutit, ale
že se vždycky budu snažit nalézt a uznávat bohy ve mně
i bohy v ostatních mužích i ženách a podřizovat se jim.
To je mé krédo.
D.H.Lawrence
pátek 15. ledna 2010
Příběh o Taité
Zavřete oči a představte si, že jste jemný vánek čechrající vlasy vyprahlé trávě. Ponenáhlu se stáváte větrem, který čeří hladinu vod a mění se v chladný podzimní vítr směřující kamsi na sever. Toužíte se rozprostřít po nedozírných zledovatělých planinách a zanechat otisk své existence na všem živém i neživém, co vám přijde do cesty. Když konáte, co si ve vás žádá vaše podstata, nevynecháte jediné zákoutí ani ztrouchnivělé stavení stojící na úpatí kopce. Přestože z provizorního komína sálá slabý dým, vy víte, že zde, ve vašem království, nezmůže nikdo nic. Zatoužíte naplnit svou potřebu a třesete se stavením. Chatrč se chvěje v základech a už ze střechy začínají odlétávat první děravé došky. Velkou skulinou se vám odhalí podhled do nitra stavení.
V koutě malé místnosti sedí schoulená postava zabalená do všemožných hadrů. To vzbudí vaši zvědavost. Prudkým záchvěvem z ní strhnete veškerý šat a hle. Mladá žena, oči průrazně tmavé, obličej vznešený, vlasy dlouhé jako havran černé. Zcela poprvé za dobu, co jste si vědomi toho, že jste, shlédli jste se v lidské kráse, která nezná hranic ani času. Dívce však vaše přítomnost nesvědčí, celá se třese a tělo jí rychle chladne. Co jen dělat? Mělo by se snad něco dělat? Jak ale změnit koloběh věcí a podstat?
Zatoužíte nabýt hmotné podstaty, zatoužíte aspoň jednou stanout po boku člověka a ochránit, co křehké jest. Vaše mysl, neznající vrtkavosti a nestálosti mysli lidské, začne plnit, co na ní žádá síla a cílenost vašeho rozhodnutí. Jakoby vás někdo odňal z bezbřehé prostornosti a bolestivě vás vtěsnal do malého úzkého nijak nedostačujícího prostoru. Cosi ořezává vaše smysly, cítění. Jako byste byli rozdělováni na miliony částí, kterým bude muset vystačit jen jedna omezená konzistence. Cítíte první bolest, první zmatení, první nedostatečnost a nesvobodu. Stali jste se člověkem, poprvé.
Už ztrácela vědomí. Věděla, že takto přežít nemůže. Byla si jistá, že má vidiny, když se před ní objevil vysoký neoděný mladý muž. Vzal jí do náruče a kamsi nesl. Probudila se až u plápolajícího ohně v jakési jeskyni. Byl tam jen ten cizí muž. Stále věřila, že to, co prožívá je pouhý poslední sen umírajícího, proto se jím bez zábran nechala obejmout a bez jediného slova se mu odevzdala v prastarém aktu, který spolu na počátku vykonávaly i hvězdy, aby vdechly život slunci a měsíci.
Když se probrala dalšího dne, ještě pořád u ní byl. Pochopila, že to,c o se stalo, co se stále děje, není klam, ale ten nejniternější žár života. Sama nepatřila k prostoduchým lidem. Nebyla žádná náhoda, že žila tak odloučeně, stále totiž na cosi čekala. Věděla, že nejprve musí promluvit cizinec. Ten jí vzal něžně za ruku, stále se jí ještě díval do očí. Pohladil jí po vlasech, které se v tom okamžiku změnily z tmavě černých ve stříbřité. Ničemu se nebránila, z nepopsatelných důvodů k němu cítila čistou důvěru. Věděla s jistotou, že není člověk. Měl v sobě tolik prázdnoty a dálky, že jí pouhá jeho přítomnost vtahovala kamsi pryč, kamsi zcela jinam. Konečně promluvil: „Veden svou touhou a rozhodnutím jsem změnil svou formu, ale zachoval obsah, abych se s tebou mohl spojit. Avšak brzy opět zmizím a mohu ti předat jen jediné, co vlastním – svou prázdnotu a nekonečný prostor, který je mým pravým domovem. “Dívka chvíli bez hnutí přemýšlela, poté zřetelně přikývla. Cizinec si jí ještě naposledy stačil k sobě jemně přivinout a ještě v nenaplněném polibku se ztrácel, všude okolo se začal zvedat vítr. Poslední slova už odvál jen jemný vánek: „Nikdy mě už takto nespatříš, přesto budu stále přítomný.“ Žena rukama již marně objímala neexistující stvoření. Zachvátila jí skličující úzkost, ale byla si silně vědoma, že obdržela dar – jakkoli prapodivný. Věděla, že vždy chtěla putovat a hledat cestu cest, proto se už nechtěla zdržovat na tomto požehnaném místě.
Vyšla směrem z kopců, šla dolů pěšinami směřujícími k jezeru. Když dorazila k vodě, klekla si na zem a začala nabírat vodu do dlaní, v tom uviděla svůj odraz na vodní hladině. Vypadala stále mladě, ale její dlouhé vlasy zely bělostí, oči už také nebyly tak tmavé, ale spíše modro-bělavé. Daly by se v nich naleznout zasněžené vrcholky hor. Nejzajímavější na tom všem bylo, že ona sama nebyla ničím poděšena či sebeméně zneklidněna. Cítila se vyprázdněná, před očima měla jen obrovský prostor bez jakékoli potřeby zaplnění. Zvedla se a pokračovala v cestě.
Po pár hodinách chůze narazila na soutěsku, přes kterou se téměř nedalo projít bezpečně. Nejprve se pokusila o sestup, ale vítr znenadání zavál tak silně, že jí téměř odmrštil zpět. Samozřejmě to pochopila. Její záhadný muž se o ní strachoval. Vydala se tedy podél soutěsky, a když se krajina začala zaplňovat chudými příbytky, tušila, že se brzy dostane k nějaké menší vesnici.
Když překročila ochranný vstupní oblouk, šlo vše, jak mělo, ale po chvíli se lidé začali zbíhat a pokřikovat, někdo snad i hodil kámen. V tom žena intuitivně zvedla hlavu a přímě se podívala lidem do očí. Zvedl se vítr a všichni strnuli hrůzou. Všichni přítomní v sobě ucítili dosud nepoznaný pocit – ledové bodnutí propastné hloubky. Někteří dokonce nevydrželi stát a museli si posedat či lehnout na zem. Marně hledali pevný bod, který by je uchránil před tímto zvláštním propadem. Nenalézali ho, byl jim cíleně odňat. Cizinka šla dál, ale nyní už opět klopila tvář směrem k zemi, až narazila na několik lidí stojících na zápraží svého domu, kteří jí uctivě kynuli a zvali dál. Když k nim došla, opětovala pozdrav a vstoupila, ale požádala, aby okno mohlo zůstat otevřeno, protože neustále potřebuje cítit čerstvý vzduch. Ačkoliv byl chladný den, neodvažovali se nevyhovět její prosbě. Tato rodina rozpoznala výjimečnost hosta, který je hoden úcty. Hlava rodiny, postarší bělovlasý stařík s jiskřivýma očima se cizinky zeptal na jméno. Ona však jen němě stála. Zapomněla i na své jméno. Jedinou bytost, kterou si s jistotou pamatovala, byl onen muž. Její muž? Vítr? Stařec snad sám pochopil a zkusil to jinak: „Nejsi náhodou jedna z těch, kterým se v této zemi říká Ité (prázdnota)?“ Cizinka promluvila: „Bytí a nebytí jsou rozděleny tak slabou nití. Ano, proč nebýt Ité.“ Vítr jí zčechral vlasy a přitom shodil pár tašek ze střechy. Ité požádala staříka o bílý šat s modrým závojem, který by pomohl zahalit její vlasy a část obličeje. Bylo známo, že takto se oblékaly právě provdané ženy. Brzy se vydala opět na cestu.
Putovala mnohými vesnicemi, ale měla na všechny lidi zvláštní účinek. Kdykoli prošla plnými a rušnými ulicemi měst či vesnic, rázem se vše uklidnilo a lidé utichali, ztráceli slova, básnící přestávali psát své verše. Všichni jen němě naslouchali bezeslovnému poselství. Ité se přestávala nadále cítit člověkem, o to více rostla její fyzická krása.
Jednoho dne procházela kolem menšího kláštera. Když prošla branou, byla požádána, aby odložila závoj. Váhala, chtěla se takto odhalit jen před opatem kláštera. Když se však naléhání mnichů stupňovalo, vyhověla jim a sňala závoj. Zavládl chaos, který už viděla mnohokrát. Ani mniši nebyli zvyklí na prázdnotu, kterou přicházela nabídnout. Ozýval se křik a pláč. Stála uprostřed nádvoří a bílé vlasy jí vlály všude okolo. Mysl se toulala v bezčasí. Byla duchem i myslím nepřítomná, proto jí překvapil vjem, který ucítila na ruce. S trhnutím otevřela oči, stál před ní starý opat a pevně jí držel za zápěstí. Díval se na ni beze strachu a žádal jí, aby se opět zahalila - to už se všude okolo váleli mniši po zemi v zoufalých agóniích. Učinila, jak byla požádána, to už byl stisk mírnější. „Prosím následujte mě.“ Poslechla. Byla uvedena do vnitřních komnat kláštera a posazena na vysokou podušku. Místo, aby si sedl opat vedle ní, usedl k jejím nohám, tak jak usedá žák ke svému mistru. Konečně prolomil ticho: „tak dlouho jsem na tebe čekal, snad celý život. Přinesla si s sebou prostor a čas, který lidé nemusí nabýt ani za tisíce životů. Řekni mi, kam směřuješ a jak se necháváš oslovovat?“ Usmála se: „jsem nazývána Ité a má cesta nesměřuje na žádné určité místo. Čekám na svého muže, ale vždy, když si s ním jen trochu povídám v prostoru, kde se spolu můžeme setkat, okolní svět trpí. Lidé propadají panice.“ Představený pokýval hlavou. „Neseš v sobě to, co málokdo dokáže snést. Jsi nositelka života v jeho nejčistší podobě. Jsi jako neobydlená, všehoschopná země, která neslibuje, nedává, nebere, pouze vyprazdňuje již vytvořené a vrhá lidského ducha na samotný počátek jeho sebeuvědomění. Jsi podobná smrti, máš v sobě bránu, kterou necháváš lidské bytosti propadat do míst, kde přebývali, než se ve skutečnosti zrodili. Jsou to místa, kde neexistuje nic, co známe v našich pevných myšlenkových podobách a pojmech. Jsi čistá, otevřená, ještě nevyřčená možnost všeho, jsi Ité.“ Usmála se na něj, nic nemusela říkat, ničím se nemusela prokazovat, jen byla a to byl hlavní důkaz. Přes veškeré naléhání opata, musela odejít, musela pokračovat v cestě.
Léta míjela a věci se děly tak, jak na ně byla už zvyklá. Jednoho dne, byl to právě první podzimní den, vstoupila do obyčejně vypadající vesnice. Bylo v ní mnoho hudebníků hrajících na nejrůznější nástroje. Procházela cestou plnou lidí. Děly se obvyklé věci. Nastávalo ticho, v tom se její kroky zastavily. Nebylo to ticho, co jí zarazilo, ale nádherný znělý tón flétny muže, který stál vedle ní. Nijak se ho nedotýkala její prázdnota, dělo se opačné. Ité zakolísala a cítila, jak jí cosi násilně rve z prostoru, kde žil její muž. Její nitro se začalo naplňovat obsahem. Vítr kolem začal zuřivě a nešťastně kvílet, narážet do nehybného hráče, ten ale nepřestával. Lidé němě sledovali zápas dvou sil – nesmrtelný se střetl s nesmrtelným. Muž dohrál, sehnul se k zemi a vzal bezvládnou Ité do náruče. Odnášel jí do přístřešku s pevnými dveřmi bez oken. Když za sebou zapečetil masivní dveře, vítr do nich ještě dlouho narážel, ale marně.
Když se Ité probudila, téměř už zapomněla, že kdy nějaká Ité existovala. Podívala se na muže, který seděl vedle místa, kde ležela. Její šat byl sňat, byla odhalena. Muž měl tmavé vlasy, ostré rysy a teplé až jiskřivě bodavé oči. Když se na něj dívala, vyplňoval veškerý prostor její mysli. Promluvil na ní: „krásko, zachránil jsem tě ze spárů smrti, z nicotné bezbřehosti. Jsem tvým mužem a od nynějška budu vyplňovat celý tvůj svět. Budu tě žárlivě milovat. Teď jsi má paní a já tvůj pán. Nabídni mi sama, co mi poprávu náleží.“ Vichr zuřivě útočil na nedobytné stavení, bohužel nebyl dost silný, předal celou druhou část své síly té, kterou si vyvolil. Ité pociťovala podivnou neznámou úzkost. Nevzpomínala si na nic a to jí začínalo děsit. To, co jí dříve bývalo něžnou kolébkou, se v okamžiku změnilo v nejčernější sen. Dokonce i barva jejich vlasů se začala opět měnit. Začaly nabývat syté tmavé barvy. Její cesta měla být přetržena, byla cíleně upoutána zpět do materie.
V tom se ozvala ohlušující rána, strop byl protržen. Opakovalo se něco podobného, jako na samotném začátku. Dívka se krčila v rohu místnosti, z jejich očí sálala opětná nevědomost. Její duch byl polapen, ale vítr zvedl její štíhlé tělo vysoko do nebe a unášel jí kamsi daleko. V oné vesnici už jí ani neznámého muž nikdy nikdo nespatřil. Vítr odhodil Ité do mechu, nebyla zraněná na těle.
Byla v šoku, na vše zapomněla, hlas svého muže už nikdy poté neslyšela. Jako zdivočelé křehké zvíře se prodírala lesem, až došla k jakési jeskyni, kde plápolal někým zapálený oheň. Místo jí připadalo čímsi povědomé. Avšak duch, která v ní byl doposud tak silný a jasný, že nemusel pochybovat, protože vyl prost veškerých obsahů, byl nyní rozechvělý, ustrašený, nedůvěřivý. Šla dál jakoby po známé již jednou prošlapané cestě. Přišla k rokli, zde se zastavila a usedla. Vítr jí jemně hladil po rukách a rtech, cosi jí to všechno připomínalo. Když se po pár hodinách probrala ze zahloubání, rozhodla se, že se zde u rokle usadí a bude přemítat tak dlouho, dokud si nevzpomene.
Uplynul rok, dva, čtyři. Žila střídmě a neustále sedávala na kraji rokle, postupně od sebe nechávala odcházet veškeré myšlenky, ale spolu s nimi i záměr svého rozjímání. Zvláštní náhodou se u jejího stavení jednoho večera zastavil poutník, který byl už dlouhé roky na cestách. Kdysi býval opatem jednoho vyhlášeného kláštera, ale po jakémsi setkání s neznámou osobou všeho nechal a začal putovat. Když viděl sedící ženu u rokle, okamžitě v ní poznal svou učitelku Ité. Nedal na sobě nic znát a dal se s ní do řeči. Ona ho jistě nepoznala, toho si hned všimnul, proto se jí stále vyptával na to, co se jí stalo. Nepamatovala si příliš, její vědomí bylo zastřeno, ale neustále mu vyprávěla o všech těch obrazech, které tvoří clonu na její mysli a nedovolují jí vzpomenout si na cosi krajně důležitého. Opat cítil obrovský díl odpovědnosti pramenící z velkého životného úkolu, na který se vždy připravoval a pocítil, že jeho čas skutečně přišel.
Snažil se nedávat na sobě nic znát a usadil se u Ité. Denně se jí pokoušel učit různým praktikám, které by jí pomohly opět prohlédnout, avšak bezúspěšně. Takto uběhly další čtyři roky. Jediná zvláštnost se děla na Ité - narozdíl od opata, ona jakoby vůbec nestárla. Opat tušil, že mu už na světě moc času nezbývá, přesto si byl vědom, že ještě nedokončil svůj hlavní úkol. Když minulo pár dalších měsíců, bál se, že už přicházejí jeho poslední dny. Přistoupil k Ité a zkusil vše zcela jinak. Vzal jí za ruku a zadíval se jí do očí. Nechala se vést. Postavil se s ní ke kraji propasti a zeptal se jí: „Pověz mi, kdo jsi, kdo skutečně jsi?“ Dlouho mlčela. Zeptal se znovu: „ nejsi snad má slovutná učitelka Ité?“
Když poprvé po letech pronesl její jméno, účinkoval jako zaklínadlo. Její oči se opět vyprázdnily, vlasy zbělely, stála tak mocně a silně jako prvně. Stála tam bez hnutí a nechala mysl otevřenou prostoru, poprvé opět zahlédla muže, kterému byla určena, a on zahlédl ji, ale nemohl se k ní už nijak přiblížit. Zadívala se na umírajícího opata a řekla: „Děkuji za to, že jsi mě dovedl zpátky na cestu cest. Nejsem Ité (prázdnota), jsem Taité (milující prázdnota) a s těmito slovy se bez váhání vrhla do propasti, do náruče svého muže.
A já? Na pergamen při svitu zhasínající svíce dopisuju tento příběh. Příběh člověka, který nalezl svou učitelku a nyní se odebere za ní. Až vám vítr pročeše vlasy a vy budete cítit úzkost, vzpomeňte na Taité a vězte, že i já budu po jejím boku. Nakonec vítr zavane i tato slova, tyto řádky. Zavane i vás. Vše se ztrácí i nalézá v náruči Taité.
10.8.2009 Srí Lanka
V koutě malé místnosti sedí schoulená postava zabalená do všemožných hadrů. To vzbudí vaši zvědavost. Prudkým záchvěvem z ní strhnete veškerý šat a hle. Mladá žena, oči průrazně tmavé, obličej vznešený, vlasy dlouhé jako havran černé. Zcela poprvé za dobu, co jste si vědomi toho, že jste, shlédli jste se v lidské kráse, která nezná hranic ani času. Dívce však vaše přítomnost nesvědčí, celá se třese a tělo jí rychle chladne. Co jen dělat? Mělo by se snad něco dělat? Jak ale změnit koloběh věcí a podstat?
Zatoužíte nabýt hmotné podstaty, zatoužíte aspoň jednou stanout po boku člověka a ochránit, co křehké jest. Vaše mysl, neznající vrtkavosti a nestálosti mysli lidské, začne plnit, co na ní žádá síla a cílenost vašeho rozhodnutí. Jakoby vás někdo odňal z bezbřehé prostornosti a bolestivě vás vtěsnal do malého úzkého nijak nedostačujícího prostoru. Cosi ořezává vaše smysly, cítění. Jako byste byli rozdělováni na miliony částí, kterým bude muset vystačit jen jedna omezená konzistence. Cítíte první bolest, první zmatení, první nedostatečnost a nesvobodu. Stali jste se člověkem, poprvé.
Už ztrácela vědomí. Věděla, že takto přežít nemůže. Byla si jistá, že má vidiny, když se před ní objevil vysoký neoděný mladý muž. Vzal jí do náruče a kamsi nesl. Probudila se až u plápolajícího ohně v jakési jeskyni. Byl tam jen ten cizí muž. Stále věřila, že to, co prožívá je pouhý poslední sen umírajícího, proto se jím bez zábran nechala obejmout a bez jediného slova se mu odevzdala v prastarém aktu, který spolu na počátku vykonávaly i hvězdy, aby vdechly život slunci a měsíci.
Když se probrala dalšího dne, ještě pořád u ní byl. Pochopila, že to,c o se stalo, co se stále děje, není klam, ale ten nejniternější žár života. Sama nepatřila k prostoduchým lidem. Nebyla žádná náhoda, že žila tak odloučeně, stále totiž na cosi čekala. Věděla, že nejprve musí promluvit cizinec. Ten jí vzal něžně za ruku, stále se jí ještě díval do očí. Pohladil jí po vlasech, které se v tom okamžiku změnily z tmavě černých ve stříbřité. Ničemu se nebránila, z nepopsatelných důvodů k němu cítila čistou důvěru. Věděla s jistotou, že není člověk. Měl v sobě tolik prázdnoty a dálky, že jí pouhá jeho přítomnost vtahovala kamsi pryč, kamsi zcela jinam. Konečně promluvil: „Veden svou touhou a rozhodnutím jsem změnil svou formu, ale zachoval obsah, abych se s tebou mohl spojit. Avšak brzy opět zmizím a mohu ti předat jen jediné, co vlastním – svou prázdnotu a nekonečný prostor, který je mým pravým domovem. “Dívka chvíli bez hnutí přemýšlela, poté zřetelně přikývla. Cizinec si jí ještě naposledy stačil k sobě jemně přivinout a ještě v nenaplněném polibku se ztrácel, všude okolo se začal zvedat vítr. Poslední slova už odvál jen jemný vánek: „Nikdy mě už takto nespatříš, přesto budu stále přítomný.“ Žena rukama již marně objímala neexistující stvoření. Zachvátila jí skličující úzkost, ale byla si silně vědoma, že obdržela dar – jakkoli prapodivný. Věděla, že vždy chtěla putovat a hledat cestu cest, proto se už nechtěla zdržovat na tomto požehnaném místě.
Vyšla směrem z kopců, šla dolů pěšinami směřujícími k jezeru. Když dorazila k vodě, klekla si na zem a začala nabírat vodu do dlaní, v tom uviděla svůj odraz na vodní hladině. Vypadala stále mladě, ale její dlouhé vlasy zely bělostí, oči už také nebyly tak tmavé, ale spíše modro-bělavé. Daly by se v nich naleznout zasněžené vrcholky hor. Nejzajímavější na tom všem bylo, že ona sama nebyla ničím poděšena či sebeméně zneklidněna. Cítila se vyprázdněná, před očima měla jen obrovský prostor bez jakékoli potřeby zaplnění. Zvedla se a pokračovala v cestě.
Po pár hodinách chůze narazila na soutěsku, přes kterou se téměř nedalo projít bezpečně. Nejprve se pokusila o sestup, ale vítr znenadání zavál tak silně, že jí téměř odmrštil zpět. Samozřejmě to pochopila. Její záhadný muž se o ní strachoval. Vydala se tedy podél soutěsky, a když se krajina začala zaplňovat chudými příbytky, tušila, že se brzy dostane k nějaké menší vesnici.
Když překročila ochranný vstupní oblouk, šlo vše, jak mělo, ale po chvíli se lidé začali zbíhat a pokřikovat, někdo snad i hodil kámen. V tom žena intuitivně zvedla hlavu a přímě se podívala lidem do očí. Zvedl se vítr a všichni strnuli hrůzou. Všichni přítomní v sobě ucítili dosud nepoznaný pocit – ledové bodnutí propastné hloubky. Někteří dokonce nevydrželi stát a museli si posedat či lehnout na zem. Marně hledali pevný bod, který by je uchránil před tímto zvláštním propadem. Nenalézali ho, byl jim cíleně odňat. Cizinka šla dál, ale nyní už opět klopila tvář směrem k zemi, až narazila na několik lidí stojících na zápraží svého domu, kteří jí uctivě kynuli a zvali dál. Když k nim došla, opětovala pozdrav a vstoupila, ale požádala, aby okno mohlo zůstat otevřeno, protože neustále potřebuje cítit čerstvý vzduch. Ačkoliv byl chladný den, neodvažovali se nevyhovět její prosbě. Tato rodina rozpoznala výjimečnost hosta, který je hoden úcty. Hlava rodiny, postarší bělovlasý stařík s jiskřivýma očima se cizinky zeptal na jméno. Ona však jen němě stála. Zapomněla i na své jméno. Jedinou bytost, kterou si s jistotou pamatovala, byl onen muž. Její muž? Vítr? Stařec snad sám pochopil a zkusil to jinak: „Nejsi náhodou jedna z těch, kterým se v této zemi říká Ité (prázdnota)?“ Cizinka promluvila: „Bytí a nebytí jsou rozděleny tak slabou nití. Ano, proč nebýt Ité.“ Vítr jí zčechral vlasy a přitom shodil pár tašek ze střechy. Ité požádala staříka o bílý šat s modrým závojem, který by pomohl zahalit její vlasy a část obličeje. Bylo známo, že takto se oblékaly právě provdané ženy. Brzy se vydala opět na cestu.
Putovala mnohými vesnicemi, ale měla na všechny lidi zvláštní účinek. Kdykoli prošla plnými a rušnými ulicemi měst či vesnic, rázem se vše uklidnilo a lidé utichali, ztráceli slova, básnící přestávali psát své verše. Všichni jen němě naslouchali bezeslovnému poselství. Ité se přestávala nadále cítit člověkem, o to více rostla její fyzická krása.
Jednoho dne procházela kolem menšího kláštera. Když prošla branou, byla požádána, aby odložila závoj. Váhala, chtěla se takto odhalit jen před opatem kláštera. Když se však naléhání mnichů stupňovalo, vyhověla jim a sňala závoj. Zavládl chaos, který už viděla mnohokrát. Ani mniši nebyli zvyklí na prázdnotu, kterou přicházela nabídnout. Ozýval se křik a pláč. Stála uprostřed nádvoří a bílé vlasy jí vlály všude okolo. Mysl se toulala v bezčasí. Byla duchem i myslím nepřítomná, proto jí překvapil vjem, který ucítila na ruce. S trhnutím otevřela oči, stál před ní starý opat a pevně jí držel za zápěstí. Díval se na ni beze strachu a žádal jí, aby se opět zahalila - to už se všude okolo váleli mniši po zemi v zoufalých agóniích. Učinila, jak byla požádána, to už byl stisk mírnější. „Prosím následujte mě.“ Poslechla. Byla uvedena do vnitřních komnat kláštera a posazena na vysokou podušku. Místo, aby si sedl opat vedle ní, usedl k jejím nohám, tak jak usedá žák ke svému mistru. Konečně prolomil ticho: „tak dlouho jsem na tebe čekal, snad celý život. Přinesla si s sebou prostor a čas, který lidé nemusí nabýt ani za tisíce životů. Řekni mi, kam směřuješ a jak se necháváš oslovovat?“ Usmála se: „jsem nazývána Ité a má cesta nesměřuje na žádné určité místo. Čekám na svého muže, ale vždy, když si s ním jen trochu povídám v prostoru, kde se spolu můžeme setkat, okolní svět trpí. Lidé propadají panice.“ Představený pokýval hlavou. „Neseš v sobě to, co málokdo dokáže snést. Jsi nositelka života v jeho nejčistší podobě. Jsi jako neobydlená, všehoschopná země, která neslibuje, nedává, nebere, pouze vyprazdňuje již vytvořené a vrhá lidského ducha na samotný počátek jeho sebeuvědomění. Jsi podobná smrti, máš v sobě bránu, kterou necháváš lidské bytosti propadat do míst, kde přebývali, než se ve skutečnosti zrodili. Jsou to místa, kde neexistuje nic, co známe v našich pevných myšlenkových podobách a pojmech. Jsi čistá, otevřená, ještě nevyřčená možnost všeho, jsi Ité.“ Usmála se na něj, nic nemusela říkat, ničím se nemusela prokazovat, jen byla a to byl hlavní důkaz. Přes veškeré naléhání opata, musela odejít, musela pokračovat v cestě.
Léta míjela a věci se děly tak, jak na ně byla už zvyklá. Jednoho dne, byl to právě první podzimní den, vstoupila do obyčejně vypadající vesnice. Bylo v ní mnoho hudebníků hrajících na nejrůznější nástroje. Procházela cestou plnou lidí. Děly se obvyklé věci. Nastávalo ticho, v tom se její kroky zastavily. Nebylo to ticho, co jí zarazilo, ale nádherný znělý tón flétny muže, který stál vedle ní. Nijak se ho nedotýkala její prázdnota, dělo se opačné. Ité zakolísala a cítila, jak jí cosi násilně rve z prostoru, kde žil její muž. Její nitro se začalo naplňovat obsahem. Vítr kolem začal zuřivě a nešťastně kvílet, narážet do nehybného hráče, ten ale nepřestával. Lidé němě sledovali zápas dvou sil – nesmrtelný se střetl s nesmrtelným. Muž dohrál, sehnul se k zemi a vzal bezvládnou Ité do náruče. Odnášel jí do přístřešku s pevnými dveřmi bez oken. Když za sebou zapečetil masivní dveře, vítr do nich ještě dlouho narážel, ale marně.
Když se Ité probudila, téměř už zapomněla, že kdy nějaká Ité existovala. Podívala se na muže, který seděl vedle místa, kde ležela. Její šat byl sňat, byla odhalena. Muž měl tmavé vlasy, ostré rysy a teplé až jiskřivě bodavé oči. Když se na něj dívala, vyplňoval veškerý prostor její mysli. Promluvil na ní: „krásko, zachránil jsem tě ze spárů smrti, z nicotné bezbřehosti. Jsem tvým mužem a od nynějška budu vyplňovat celý tvůj svět. Budu tě žárlivě milovat. Teď jsi má paní a já tvůj pán. Nabídni mi sama, co mi poprávu náleží.“ Vichr zuřivě útočil na nedobytné stavení, bohužel nebyl dost silný, předal celou druhou část své síly té, kterou si vyvolil. Ité pociťovala podivnou neznámou úzkost. Nevzpomínala si na nic a to jí začínalo děsit. To, co jí dříve bývalo něžnou kolébkou, se v okamžiku změnilo v nejčernější sen. Dokonce i barva jejich vlasů se začala opět měnit. Začaly nabývat syté tmavé barvy. Její cesta měla být přetržena, byla cíleně upoutána zpět do materie.
V tom se ozvala ohlušující rána, strop byl protržen. Opakovalo se něco podobného, jako na samotném začátku. Dívka se krčila v rohu místnosti, z jejich očí sálala opětná nevědomost. Její duch byl polapen, ale vítr zvedl její štíhlé tělo vysoko do nebe a unášel jí kamsi daleko. V oné vesnici už jí ani neznámého muž nikdy nikdo nespatřil. Vítr odhodil Ité do mechu, nebyla zraněná na těle.
Byla v šoku, na vše zapomněla, hlas svého muže už nikdy poté neslyšela. Jako zdivočelé křehké zvíře se prodírala lesem, až došla k jakési jeskyni, kde plápolal někým zapálený oheň. Místo jí připadalo čímsi povědomé. Avšak duch, která v ní byl doposud tak silný a jasný, že nemusel pochybovat, protože vyl prost veškerých obsahů, byl nyní rozechvělý, ustrašený, nedůvěřivý. Šla dál jakoby po známé již jednou prošlapané cestě. Přišla k rokli, zde se zastavila a usedla. Vítr jí jemně hladil po rukách a rtech, cosi jí to všechno připomínalo. Když se po pár hodinách probrala ze zahloubání, rozhodla se, že se zde u rokle usadí a bude přemítat tak dlouho, dokud si nevzpomene.
Uplynul rok, dva, čtyři. Žila střídmě a neustále sedávala na kraji rokle, postupně od sebe nechávala odcházet veškeré myšlenky, ale spolu s nimi i záměr svého rozjímání. Zvláštní náhodou se u jejího stavení jednoho večera zastavil poutník, který byl už dlouhé roky na cestách. Kdysi býval opatem jednoho vyhlášeného kláštera, ale po jakémsi setkání s neznámou osobou všeho nechal a začal putovat. Když viděl sedící ženu u rokle, okamžitě v ní poznal svou učitelku Ité. Nedal na sobě nic znát a dal se s ní do řeči. Ona ho jistě nepoznala, toho si hned všimnul, proto se jí stále vyptával na to, co se jí stalo. Nepamatovala si příliš, její vědomí bylo zastřeno, ale neustále mu vyprávěla o všech těch obrazech, které tvoří clonu na její mysli a nedovolují jí vzpomenout si na cosi krajně důležitého. Opat cítil obrovský díl odpovědnosti pramenící z velkého životného úkolu, na který se vždy připravoval a pocítil, že jeho čas skutečně přišel.
Snažil se nedávat na sobě nic znát a usadil se u Ité. Denně se jí pokoušel učit různým praktikám, které by jí pomohly opět prohlédnout, avšak bezúspěšně. Takto uběhly další čtyři roky. Jediná zvláštnost se děla na Ité - narozdíl od opata, ona jakoby vůbec nestárla. Opat tušil, že mu už na světě moc času nezbývá, přesto si byl vědom, že ještě nedokončil svůj hlavní úkol. Když minulo pár dalších měsíců, bál se, že už přicházejí jeho poslední dny. Přistoupil k Ité a zkusil vše zcela jinak. Vzal jí za ruku a zadíval se jí do očí. Nechala se vést. Postavil se s ní ke kraji propasti a zeptal se jí: „Pověz mi, kdo jsi, kdo skutečně jsi?“ Dlouho mlčela. Zeptal se znovu: „ nejsi snad má slovutná učitelka Ité?“
Když poprvé po letech pronesl její jméno, účinkoval jako zaklínadlo. Její oči se opět vyprázdnily, vlasy zbělely, stála tak mocně a silně jako prvně. Stála tam bez hnutí a nechala mysl otevřenou prostoru, poprvé opět zahlédla muže, kterému byla určena, a on zahlédl ji, ale nemohl se k ní už nijak přiblížit. Zadívala se na umírajícího opata a řekla: „Děkuji za to, že jsi mě dovedl zpátky na cestu cest. Nejsem Ité (prázdnota), jsem Taité (milující prázdnota) a s těmito slovy se bez váhání vrhla do propasti, do náruče svého muže.
A já? Na pergamen při svitu zhasínající svíce dopisuju tento příběh. Příběh člověka, který nalezl svou učitelku a nyní se odebere za ní. Až vám vítr pročeše vlasy a vy budete cítit úzkost, vzpomeňte na Taité a vězte, že i já budu po jejím boku. Nakonec vítr zavane i tato slova, tyto řádky. Zavane i vás. Vše se ztrácí i nalézá v náruči Taité.
10.8.2009 Srí Lanka
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
