Hlasité šeptání

Noc mi hraje Chopenovo nokturno a kolébá jemnými nostalgickými doušky z časů i nečasů, vypráví. Jednou jsem potkala čaroděje, ten mě objal a řekl:

Were my wings not a Jinn´s
reminiscence
of falling through eternity,
I´d grant you three sips
of divine effervescence:
sun, moon, stars
in a wine - dark sea.

Slyšíte jak šeptá? Karty létají všude kolem, jako sen, do kterého jste právě vstoupili.

Je to snad sen?

No ovšem, že není...

Komplikovaná jednoduchost

Když jsem dneska vyšla ven a uhodilo snad poslední ostré letošní slunce, zadívala jsem se na oblohu a všimla si poloopadaných stromů, které tak zvláštně šustily a šuměly v lehkém větříku, až jsem si všimla, kam jsem došla. Na hřbitov. Tam stromy bývají nejživější, nejupovídanější.

Nebyl to nijak melancholický či depresivní okamžik, spíše mi to cosi připomnělo. Cosi nevyslovitelného, vzdáleného, nijak vznešeného, ale přesto důležitého. Snad něco z dětství. Občas se to tak přihodí s vůní, melodií, barvou, či odrazem poloztracené myšlenky. Byl to pocit, který se ale nechtěl vylíhnout z ulity, aby odkryl svůj obsah.

Šla jsem dál a napadlo mě, že životní chvíle se ksutečně Nikdy neopakují, stávají se jen jednou. Málokdy se dají přirovnat k jiné už prožité chvíli a když se to přece stane, je to vzácné. Stane se to jen párkrát za život.

Trochu ztísněně mě napadlo, že je zde už docela hmatatelná možnost, že nestihnu dotáhnout mnoho věcí k dokonalosti, které jsem si od dětství vysnívala a tak jsem si pomalu začala v hlavně vymýšlet pomyslný seznam, nejspíše už nenaplnitelných životních úkolů. Kdyby byl někdy takovýto seznam vznikl, vypadal by možná následovně.

Co nestihnu dovršit:

Mistrovské ovládání wushu, nebo jiného podobného bojového umění
Mistrovské ovládání "violončela"
malířství
Tanec
všemožné nástroje - kytara, flétny, varhany, zvonkohry, saxofony, klarinety, bubny
...
...
...
nějaké ty převratné akademické úspěchy
religionistika
čínská medicína
ajurvéda
herectví
dějiny umění
astronomie
spisovatelství
mistrovství všeho možného druhu
seznam by pokračoval donekonečna

Raději jsem přemýšlela nad seznamen, který by vyvážil aspoň mírně kompenzačním účinkem vše nesplnitelné:

naučit se chodit vzpřímeně
naučit se správně jíst
naučit se dýchat
naučit se více než obstojně hrát na digeridoo a piáno
naučit se dělat věci tak, aby mi dělaly radost
naučit se plout v závislosti na měnísích se podmínkách
naučit se dělat věci pro sebe a né pro uznání jakéhokoliv druhu
naučit se dělat pitomosti a nenechat si je hodnotit jinýma
naučit se nic nedělat a nebrat to jako plýtvání životního času
naučit se neučit
naučit se dělat věci tak, aby mě posilovaly, než aby mě ničily
naučit se zase si hrát s legem
...
...
zde by pokračoval seznam věcmi, které raději cenzuruju, co kdyby se sem někdy dostaly malé (zkažené) děti:)


A tak jak mraky plynou, přibývájí věcí na mém skutečném, splnitelném seznamu. A který z nich je lepší? Upřímně, je toho hodně, co udělat, a dokázat udělat i "běžně" brané věci dobře, ba mistrně, obávám se, že i to je práce na plný životní úvazek.

Včera jsem četla jednu z Fulgumových krátkých poznámek, musela jsem se zasmát, protože mi to něco připomnělo. Stálo tam toto:

"Opravdu nemusíš nic být.
A nemusíš nic dělat.
Opravdu nemusíš nic mít.
A nemusíš nic vědět.
Opravdu se nemusíš něčím stát.
Ale. Je užitečné pochopit, že oheň pálí,
a že když prší, tak je hlína mokrá..."

Musela jsem se ze srdce rozesmát. Proč by vlastně měla být pravda nutně komplikovanější???