Poušť, vidím poušť a hvězdy...
Zaprášené roucho, noční chlad.
Rozhodl se kráčet cestou lemovanou vzpomínkami.
Písečné vzduchoprázdno...
"Nai na na Nai na na naa"...zpívá je on a písek.
Přelévá se...
Poušť, hvězdy a chlad, nepravidelný dech.
Rytmus písku...
Cesty a návraty do teplých nor.
Vzpomínky v průchozích lidech,
vše mizí v poušti,
v Tobě,
Píseň.
neděle 25. července 2010
úterý 20. července 2010
Náhlá píseň
Tisíce útlých nepevných vláken, střepů a chmíří spojených do jednoho nekončícího příběhu, jako plynoucí oblaka a Abhiláša všude v nich.
Tisícekrát zpátky na začátek příběhu, který se v písečném čase neustále proměňuje.
Kdo je neměnný, ať první hodí kamenem.
První rána dopadla.
Temnota si setřela prach ze své neprůhlednosti.
Jsem její dcera, políbená úsvitem. Proto mě vydědila a poslala na svět.
Tísíce útlých nepevných vláken, střepů a chmíří spojených do jednoho nekončícího příběhu, jako plynoucí oblaka a neutuchající Abhiláša
všude ve všem,
ve mě,
v nich.
Tisícekrát zpátky na začátek příběhu, který se v písečném čase neustále proměňuje.
Kdo je neměnný, ať první hodí kamenem.
První rána dopadla.
Temnota si setřela prach ze své neprůhlednosti.
Jsem její dcera, políbená úsvitem. Proto mě vydědila a poslala na svět.
Tísíce útlých nepevných vláken, střepů a chmíří spojených do jednoho nekončícího příběhu, jako plynoucí oblaka a neutuchající Abhiláša
všude ve všem,
ve mě,
v nich.
čtvrtek 21. ledna 2010
Krédo
Já věřím tomu:
Že jsem.
Že má duše je temný les.
Že mé poznané já nikdy nebude nic než jen malá
mýtinka v onom lese.
Že bozi - bozi neznámí - vystupují z lesa na
onu mýtinu mého nepoznaného já a pak se zase
do toho lesa veacejí.
Že abych je nechal přijít a zase odejít, musím mít odvahu.
Že se lidmi nikdy nenechám k ničemu nutit, ale
že se vždycky budu snažit nalézt a uznávat bohy ve mně
i bohy v ostatních mužích i ženách a podřizovat se jim.
To je mé krédo.
D.H.Lawrence
Že jsem.
Že má duše je temný les.
Že mé poznané já nikdy nebude nic než jen malá
mýtinka v onom lese.
Že bozi - bozi neznámí - vystupují z lesa na
onu mýtinu mého nepoznaného já a pak se zase
do toho lesa veacejí.
Že abych je nechal přijít a zase odejít, musím mít odvahu.
Že se lidmi nikdy nenechám k ničemu nutit, ale
že se vždycky budu snažit nalézt a uznávat bohy ve mně
i bohy v ostatních mužích i ženách a podřizovat se jim.
To je mé krédo.
D.H.Lawrence
pátek 15. ledna 2010
Příběh o Taité
Zavřete oči a představte si, že jste jemný vánek čechrající vlasy vyprahlé trávě. Ponenáhlu se stáváte větrem, který čeří hladinu vod a mění se v chladný podzimní vítr směřující kamsi na sever. Toužíte se rozprostřít po nedozírných zledovatělých planinách a zanechat otisk své existence na všem živém i neživém, co vám přijde do cesty. Když konáte, co si ve vás žádá vaše podstata, nevynecháte jediné zákoutí ani ztrouchnivělé stavení stojící na úpatí kopce. Přestože z provizorního komína sálá slabý dým, vy víte, že zde, ve vašem království, nezmůže nikdo nic. Zatoužíte naplnit svou potřebu a třesete se stavením. Chatrč se chvěje v základech a už ze střechy začínají odlétávat první děravé došky. Velkou skulinou se vám odhalí podhled do nitra stavení.
V koutě malé místnosti sedí schoulená postava zabalená do všemožných hadrů. To vzbudí vaši zvědavost. Prudkým záchvěvem z ní strhnete veškerý šat a hle. Mladá žena, oči průrazně tmavé, obličej vznešený, vlasy dlouhé jako havran černé. Zcela poprvé za dobu, co jste si vědomi toho, že jste, shlédli jste se v lidské kráse, která nezná hranic ani času. Dívce však vaše přítomnost nesvědčí, celá se třese a tělo jí rychle chladne. Co jen dělat? Mělo by se snad něco dělat? Jak ale změnit koloběh věcí a podstat?
Zatoužíte nabýt hmotné podstaty, zatoužíte aspoň jednou stanout po boku člověka a ochránit, co křehké jest. Vaše mysl, neznající vrtkavosti a nestálosti mysli lidské, začne plnit, co na ní žádá síla a cílenost vašeho rozhodnutí. Jakoby vás někdo odňal z bezbřehé prostornosti a bolestivě vás vtěsnal do malého úzkého nijak nedostačujícího prostoru. Cosi ořezává vaše smysly, cítění. Jako byste byli rozdělováni na miliony částí, kterým bude muset vystačit jen jedna omezená konzistence. Cítíte první bolest, první zmatení, první nedostatečnost a nesvobodu. Stali jste se člověkem, poprvé.
Už ztrácela vědomí. Věděla, že takto přežít nemůže. Byla si jistá, že má vidiny, když se před ní objevil vysoký neoděný mladý muž. Vzal jí do náruče a kamsi nesl. Probudila se až u plápolajícího ohně v jakési jeskyni. Byl tam jen ten cizí muž. Stále věřila, že to, co prožívá je pouhý poslední sen umírajícího, proto se jím bez zábran nechala obejmout a bez jediného slova se mu odevzdala v prastarém aktu, který spolu na počátku vykonávaly i hvězdy, aby vdechly život slunci a měsíci.
Když se probrala dalšího dne, ještě pořád u ní byl. Pochopila, že to,c o se stalo, co se stále děje, není klam, ale ten nejniternější žár života. Sama nepatřila k prostoduchým lidem. Nebyla žádná náhoda, že žila tak odloučeně, stále totiž na cosi čekala. Věděla, že nejprve musí promluvit cizinec. Ten jí vzal něžně za ruku, stále se jí ještě díval do očí. Pohladil jí po vlasech, které se v tom okamžiku změnily z tmavě černých ve stříbřité. Ničemu se nebránila, z nepopsatelných důvodů k němu cítila čistou důvěru. Věděla s jistotou, že není člověk. Měl v sobě tolik prázdnoty a dálky, že jí pouhá jeho přítomnost vtahovala kamsi pryč, kamsi zcela jinam. Konečně promluvil: „Veden svou touhou a rozhodnutím jsem změnil svou formu, ale zachoval obsah, abych se s tebou mohl spojit. Avšak brzy opět zmizím a mohu ti předat jen jediné, co vlastním – svou prázdnotu a nekonečný prostor, který je mým pravým domovem. “Dívka chvíli bez hnutí přemýšlela, poté zřetelně přikývla. Cizinec si jí ještě naposledy stačil k sobě jemně přivinout a ještě v nenaplněném polibku se ztrácel, všude okolo se začal zvedat vítr. Poslední slova už odvál jen jemný vánek: „Nikdy mě už takto nespatříš, přesto budu stále přítomný.“ Žena rukama již marně objímala neexistující stvoření. Zachvátila jí skličující úzkost, ale byla si silně vědoma, že obdržela dar – jakkoli prapodivný. Věděla, že vždy chtěla putovat a hledat cestu cest, proto se už nechtěla zdržovat na tomto požehnaném místě.
Vyšla směrem z kopců, šla dolů pěšinami směřujícími k jezeru. Když dorazila k vodě, klekla si na zem a začala nabírat vodu do dlaní, v tom uviděla svůj odraz na vodní hladině. Vypadala stále mladě, ale její dlouhé vlasy zely bělostí, oči už také nebyly tak tmavé, ale spíše modro-bělavé. Daly by se v nich naleznout zasněžené vrcholky hor. Nejzajímavější na tom všem bylo, že ona sama nebyla ničím poděšena či sebeméně zneklidněna. Cítila se vyprázdněná, před očima měla jen obrovský prostor bez jakékoli potřeby zaplnění. Zvedla se a pokračovala v cestě.
Po pár hodinách chůze narazila na soutěsku, přes kterou se téměř nedalo projít bezpečně. Nejprve se pokusila o sestup, ale vítr znenadání zavál tak silně, že jí téměř odmrštil zpět. Samozřejmě to pochopila. Její záhadný muž se o ní strachoval. Vydala se tedy podél soutěsky, a když se krajina začala zaplňovat chudými příbytky, tušila, že se brzy dostane k nějaké menší vesnici.
Když překročila ochranný vstupní oblouk, šlo vše, jak mělo, ale po chvíli se lidé začali zbíhat a pokřikovat, někdo snad i hodil kámen. V tom žena intuitivně zvedla hlavu a přímě se podívala lidem do očí. Zvedl se vítr a všichni strnuli hrůzou. Všichni přítomní v sobě ucítili dosud nepoznaný pocit – ledové bodnutí propastné hloubky. Někteří dokonce nevydrželi stát a museli si posedat či lehnout na zem. Marně hledali pevný bod, který by je uchránil před tímto zvláštním propadem. Nenalézali ho, byl jim cíleně odňat. Cizinka šla dál, ale nyní už opět klopila tvář směrem k zemi, až narazila na několik lidí stojících na zápraží svého domu, kteří jí uctivě kynuli a zvali dál. Když k nim došla, opětovala pozdrav a vstoupila, ale požádala, aby okno mohlo zůstat otevřeno, protože neustále potřebuje cítit čerstvý vzduch. Ačkoliv byl chladný den, neodvažovali se nevyhovět její prosbě. Tato rodina rozpoznala výjimečnost hosta, který je hoden úcty. Hlava rodiny, postarší bělovlasý stařík s jiskřivýma očima se cizinky zeptal na jméno. Ona však jen němě stála. Zapomněla i na své jméno. Jedinou bytost, kterou si s jistotou pamatovala, byl onen muž. Její muž? Vítr? Stařec snad sám pochopil a zkusil to jinak: „Nejsi náhodou jedna z těch, kterým se v této zemi říká Ité (prázdnota)?“ Cizinka promluvila: „Bytí a nebytí jsou rozděleny tak slabou nití. Ano, proč nebýt Ité.“ Vítr jí zčechral vlasy a přitom shodil pár tašek ze střechy. Ité požádala staříka o bílý šat s modrým závojem, který by pomohl zahalit její vlasy a část obličeje. Bylo známo, že takto se oblékaly právě provdané ženy. Brzy se vydala opět na cestu.
Putovala mnohými vesnicemi, ale měla na všechny lidi zvláštní účinek. Kdykoli prošla plnými a rušnými ulicemi měst či vesnic, rázem se vše uklidnilo a lidé utichali, ztráceli slova, básnící přestávali psát své verše. Všichni jen němě naslouchali bezeslovnému poselství. Ité se přestávala nadále cítit člověkem, o to více rostla její fyzická krása.
Jednoho dne procházela kolem menšího kláštera. Když prošla branou, byla požádána, aby odložila závoj. Váhala, chtěla se takto odhalit jen před opatem kláštera. Když se však naléhání mnichů stupňovalo, vyhověla jim a sňala závoj. Zavládl chaos, který už viděla mnohokrát. Ani mniši nebyli zvyklí na prázdnotu, kterou přicházela nabídnout. Ozýval se křik a pláč. Stála uprostřed nádvoří a bílé vlasy jí vlály všude okolo. Mysl se toulala v bezčasí. Byla duchem i myslím nepřítomná, proto jí překvapil vjem, který ucítila na ruce. S trhnutím otevřela oči, stál před ní starý opat a pevně jí držel za zápěstí. Díval se na ni beze strachu a žádal jí, aby se opět zahalila - to už se všude okolo váleli mniši po zemi v zoufalých agóniích. Učinila, jak byla požádána, to už byl stisk mírnější. „Prosím následujte mě.“ Poslechla. Byla uvedena do vnitřních komnat kláštera a posazena na vysokou podušku. Místo, aby si sedl opat vedle ní, usedl k jejím nohám, tak jak usedá žák ke svému mistru. Konečně prolomil ticho: „tak dlouho jsem na tebe čekal, snad celý život. Přinesla si s sebou prostor a čas, který lidé nemusí nabýt ani za tisíce životů. Řekni mi, kam směřuješ a jak se necháváš oslovovat?“ Usmála se: „jsem nazývána Ité a má cesta nesměřuje na žádné určité místo. Čekám na svého muže, ale vždy, když si s ním jen trochu povídám v prostoru, kde se spolu můžeme setkat, okolní svět trpí. Lidé propadají panice.“ Představený pokýval hlavou. „Neseš v sobě to, co málokdo dokáže snést. Jsi nositelka života v jeho nejčistší podobě. Jsi jako neobydlená, všehoschopná země, která neslibuje, nedává, nebere, pouze vyprazdňuje již vytvořené a vrhá lidského ducha na samotný počátek jeho sebeuvědomění. Jsi podobná smrti, máš v sobě bránu, kterou necháváš lidské bytosti propadat do míst, kde přebývali, než se ve skutečnosti zrodili. Jsou to místa, kde neexistuje nic, co známe v našich pevných myšlenkových podobách a pojmech. Jsi čistá, otevřená, ještě nevyřčená možnost všeho, jsi Ité.“ Usmála se na něj, nic nemusela říkat, ničím se nemusela prokazovat, jen byla a to byl hlavní důkaz. Přes veškeré naléhání opata, musela odejít, musela pokračovat v cestě.
Léta míjela a věci se děly tak, jak na ně byla už zvyklá. Jednoho dne, byl to právě první podzimní den, vstoupila do obyčejně vypadající vesnice. Bylo v ní mnoho hudebníků hrajících na nejrůznější nástroje. Procházela cestou plnou lidí. Děly se obvyklé věci. Nastávalo ticho, v tom se její kroky zastavily. Nebylo to ticho, co jí zarazilo, ale nádherný znělý tón flétny muže, který stál vedle ní. Nijak se ho nedotýkala její prázdnota, dělo se opačné. Ité zakolísala a cítila, jak jí cosi násilně rve z prostoru, kde žil její muž. Její nitro se začalo naplňovat obsahem. Vítr kolem začal zuřivě a nešťastně kvílet, narážet do nehybného hráče, ten ale nepřestával. Lidé němě sledovali zápas dvou sil – nesmrtelný se střetl s nesmrtelným. Muž dohrál, sehnul se k zemi a vzal bezvládnou Ité do náruče. Odnášel jí do přístřešku s pevnými dveřmi bez oken. Když za sebou zapečetil masivní dveře, vítr do nich ještě dlouho narážel, ale marně.
Když se Ité probudila, téměř už zapomněla, že kdy nějaká Ité existovala. Podívala se na muže, který seděl vedle místa, kde ležela. Její šat byl sňat, byla odhalena. Muž měl tmavé vlasy, ostré rysy a teplé až jiskřivě bodavé oči. Když se na něj dívala, vyplňoval veškerý prostor její mysli. Promluvil na ní: „krásko, zachránil jsem tě ze spárů smrti, z nicotné bezbřehosti. Jsem tvým mužem a od nynějška budu vyplňovat celý tvůj svět. Budu tě žárlivě milovat. Teď jsi má paní a já tvůj pán. Nabídni mi sama, co mi poprávu náleží.“ Vichr zuřivě útočil na nedobytné stavení, bohužel nebyl dost silný, předal celou druhou část své síly té, kterou si vyvolil. Ité pociťovala podivnou neznámou úzkost. Nevzpomínala si na nic a to jí začínalo děsit. To, co jí dříve bývalo něžnou kolébkou, se v okamžiku změnilo v nejčernější sen. Dokonce i barva jejich vlasů se začala opět měnit. Začaly nabývat syté tmavé barvy. Její cesta měla být přetržena, byla cíleně upoutána zpět do materie.
V tom se ozvala ohlušující rána, strop byl protržen. Opakovalo se něco podobného, jako na samotném začátku. Dívka se krčila v rohu místnosti, z jejich očí sálala opětná nevědomost. Její duch byl polapen, ale vítr zvedl její štíhlé tělo vysoko do nebe a unášel jí kamsi daleko. V oné vesnici už jí ani neznámého muž nikdy nikdo nespatřil. Vítr odhodil Ité do mechu, nebyla zraněná na těle.
Byla v šoku, na vše zapomněla, hlas svého muže už nikdy poté neslyšela. Jako zdivočelé křehké zvíře se prodírala lesem, až došla k jakési jeskyni, kde plápolal někým zapálený oheň. Místo jí připadalo čímsi povědomé. Avšak duch, která v ní byl doposud tak silný a jasný, že nemusel pochybovat, protože vyl prost veškerých obsahů, byl nyní rozechvělý, ustrašený, nedůvěřivý. Šla dál jakoby po známé již jednou prošlapané cestě. Přišla k rokli, zde se zastavila a usedla. Vítr jí jemně hladil po rukách a rtech, cosi jí to všechno připomínalo. Když se po pár hodinách probrala ze zahloubání, rozhodla se, že se zde u rokle usadí a bude přemítat tak dlouho, dokud si nevzpomene.
Uplynul rok, dva, čtyři. Žila střídmě a neustále sedávala na kraji rokle, postupně od sebe nechávala odcházet veškeré myšlenky, ale spolu s nimi i záměr svého rozjímání. Zvláštní náhodou se u jejího stavení jednoho večera zastavil poutník, který byl už dlouhé roky na cestách. Kdysi býval opatem jednoho vyhlášeného kláštera, ale po jakémsi setkání s neznámou osobou všeho nechal a začal putovat. Když viděl sedící ženu u rokle, okamžitě v ní poznal svou učitelku Ité. Nedal na sobě nic znát a dal se s ní do řeči. Ona ho jistě nepoznala, toho si hned všimnul, proto se jí stále vyptával na to, co se jí stalo. Nepamatovala si příliš, její vědomí bylo zastřeno, ale neustále mu vyprávěla o všech těch obrazech, které tvoří clonu na její mysli a nedovolují jí vzpomenout si na cosi krajně důležitého. Opat cítil obrovský díl odpovědnosti pramenící z velkého životného úkolu, na který se vždy připravoval a pocítil, že jeho čas skutečně přišel.
Snažil se nedávat na sobě nic znát a usadil se u Ité. Denně se jí pokoušel učit různým praktikám, které by jí pomohly opět prohlédnout, avšak bezúspěšně. Takto uběhly další čtyři roky. Jediná zvláštnost se děla na Ité - narozdíl od opata, ona jakoby vůbec nestárla. Opat tušil, že mu už na světě moc času nezbývá, přesto si byl vědom, že ještě nedokončil svůj hlavní úkol. Když minulo pár dalších měsíců, bál se, že už přicházejí jeho poslední dny. Přistoupil k Ité a zkusil vše zcela jinak. Vzal jí za ruku a zadíval se jí do očí. Nechala se vést. Postavil se s ní ke kraji propasti a zeptal se jí: „Pověz mi, kdo jsi, kdo skutečně jsi?“ Dlouho mlčela. Zeptal se znovu: „ nejsi snad má slovutná učitelka Ité?“
Když poprvé po letech pronesl její jméno, účinkoval jako zaklínadlo. Její oči se opět vyprázdnily, vlasy zbělely, stála tak mocně a silně jako prvně. Stála tam bez hnutí a nechala mysl otevřenou prostoru, poprvé opět zahlédla muže, kterému byla určena, a on zahlédl ji, ale nemohl se k ní už nijak přiblížit. Zadívala se na umírajícího opata a řekla: „Děkuji za to, že jsi mě dovedl zpátky na cestu cest. Nejsem Ité (prázdnota), jsem Taité (milující prázdnota) a s těmito slovy se bez váhání vrhla do propasti, do náruče svého muže.
A já? Na pergamen při svitu zhasínající svíce dopisuju tento příběh. Příběh člověka, který nalezl svou učitelku a nyní se odebere za ní. Až vám vítr pročeše vlasy a vy budete cítit úzkost, vzpomeňte na Taité a vězte, že i já budu po jejím boku. Nakonec vítr zavane i tato slova, tyto řádky. Zavane i vás. Vše se ztrácí i nalézá v náruči Taité.
10.8.2009 Srí Lanka
V koutě malé místnosti sedí schoulená postava zabalená do všemožných hadrů. To vzbudí vaši zvědavost. Prudkým záchvěvem z ní strhnete veškerý šat a hle. Mladá žena, oči průrazně tmavé, obličej vznešený, vlasy dlouhé jako havran černé. Zcela poprvé za dobu, co jste si vědomi toho, že jste, shlédli jste se v lidské kráse, která nezná hranic ani času. Dívce však vaše přítomnost nesvědčí, celá se třese a tělo jí rychle chladne. Co jen dělat? Mělo by se snad něco dělat? Jak ale změnit koloběh věcí a podstat?
Zatoužíte nabýt hmotné podstaty, zatoužíte aspoň jednou stanout po boku člověka a ochránit, co křehké jest. Vaše mysl, neznající vrtkavosti a nestálosti mysli lidské, začne plnit, co na ní žádá síla a cílenost vašeho rozhodnutí. Jakoby vás někdo odňal z bezbřehé prostornosti a bolestivě vás vtěsnal do malého úzkého nijak nedostačujícího prostoru. Cosi ořezává vaše smysly, cítění. Jako byste byli rozdělováni na miliony částí, kterým bude muset vystačit jen jedna omezená konzistence. Cítíte první bolest, první zmatení, první nedostatečnost a nesvobodu. Stali jste se člověkem, poprvé.
Už ztrácela vědomí. Věděla, že takto přežít nemůže. Byla si jistá, že má vidiny, když se před ní objevil vysoký neoděný mladý muž. Vzal jí do náruče a kamsi nesl. Probudila se až u plápolajícího ohně v jakési jeskyni. Byl tam jen ten cizí muž. Stále věřila, že to, co prožívá je pouhý poslední sen umírajícího, proto se jím bez zábran nechala obejmout a bez jediného slova se mu odevzdala v prastarém aktu, který spolu na počátku vykonávaly i hvězdy, aby vdechly život slunci a měsíci.
Když se probrala dalšího dne, ještě pořád u ní byl. Pochopila, že to,c o se stalo, co se stále děje, není klam, ale ten nejniternější žár života. Sama nepatřila k prostoduchým lidem. Nebyla žádná náhoda, že žila tak odloučeně, stále totiž na cosi čekala. Věděla, že nejprve musí promluvit cizinec. Ten jí vzal něžně za ruku, stále se jí ještě díval do očí. Pohladil jí po vlasech, které se v tom okamžiku změnily z tmavě černých ve stříbřité. Ničemu se nebránila, z nepopsatelných důvodů k němu cítila čistou důvěru. Věděla s jistotou, že není člověk. Měl v sobě tolik prázdnoty a dálky, že jí pouhá jeho přítomnost vtahovala kamsi pryč, kamsi zcela jinam. Konečně promluvil: „Veden svou touhou a rozhodnutím jsem změnil svou formu, ale zachoval obsah, abych se s tebou mohl spojit. Avšak brzy opět zmizím a mohu ti předat jen jediné, co vlastním – svou prázdnotu a nekonečný prostor, který je mým pravým domovem. “Dívka chvíli bez hnutí přemýšlela, poté zřetelně přikývla. Cizinec si jí ještě naposledy stačil k sobě jemně přivinout a ještě v nenaplněném polibku se ztrácel, všude okolo se začal zvedat vítr. Poslední slova už odvál jen jemný vánek: „Nikdy mě už takto nespatříš, přesto budu stále přítomný.“ Žena rukama již marně objímala neexistující stvoření. Zachvátila jí skličující úzkost, ale byla si silně vědoma, že obdržela dar – jakkoli prapodivný. Věděla, že vždy chtěla putovat a hledat cestu cest, proto se už nechtěla zdržovat na tomto požehnaném místě.
Vyšla směrem z kopců, šla dolů pěšinami směřujícími k jezeru. Když dorazila k vodě, klekla si na zem a začala nabírat vodu do dlaní, v tom uviděla svůj odraz na vodní hladině. Vypadala stále mladě, ale její dlouhé vlasy zely bělostí, oči už také nebyly tak tmavé, ale spíše modro-bělavé. Daly by se v nich naleznout zasněžené vrcholky hor. Nejzajímavější na tom všem bylo, že ona sama nebyla ničím poděšena či sebeméně zneklidněna. Cítila se vyprázdněná, před očima měla jen obrovský prostor bez jakékoli potřeby zaplnění. Zvedla se a pokračovala v cestě.
Po pár hodinách chůze narazila na soutěsku, přes kterou se téměř nedalo projít bezpečně. Nejprve se pokusila o sestup, ale vítr znenadání zavál tak silně, že jí téměř odmrštil zpět. Samozřejmě to pochopila. Její záhadný muž se o ní strachoval. Vydala se tedy podél soutěsky, a když se krajina začala zaplňovat chudými příbytky, tušila, že se brzy dostane k nějaké menší vesnici.
Když překročila ochranný vstupní oblouk, šlo vše, jak mělo, ale po chvíli se lidé začali zbíhat a pokřikovat, někdo snad i hodil kámen. V tom žena intuitivně zvedla hlavu a přímě se podívala lidem do očí. Zvedl se vítr a všichni strnuli hrůzou. Všichni přítomní v sobě ucítili dosud nepoznaný pocit – ledové bodnutí propastné hloubky. Někteří dokonce nevydrželi stát a museli si posedat či lehnout na zem. Marně hledali pevný bod, který by je uchránil před tímto zvláštním propadem. Nenalézali ho, byl jim cíleně odňat. Cizinka šla dál, ale nyní už opět klopila tvář směrem k zemi, až narazila na několik lidí stojících na zápraží svého domu, kteří jí uctivě kynuli a zvali dál. Když k nim došla, opětovala pozdrav a vstoupila, ale požádala, aby okno mohlo zůstat otevřeno, protože neustále potřebuje cítit čerstvý vzduch. Ačkoliv byl chladný den, neodvažovali se nevyhovět její prosbě. Tato rodina rozpoznala výjimečnost hosta, který je hoden úcty. Hlava rodiny, postarší bělovlasý stařík s jiskřivýma očima se cizinky zeptal na jméno. Ona však jen němě stála. Zapomněla i na své jméno. Jedinou bytost, kterou si s jistotou pamatovala, byl onen muž. Její muž? Vítr? Stařec snad sám pochopil a zkusil to jinak: „Nejsi náhodou jedna z těch, kterým se v této zemi říká Ité (prázdnota)?“ Cizinka promluvila: „Bytí a nebytí jsou rozděleny tak slabou nití. Ano, proč nebýt Ité.“ Vítr jí zčechral vlasy a přitom shodil pár tašek ze střechy. Ité požádala staříka o bílý šat s modrým závojem, který by pomohl zahalit její vlasy a část obličeje. Bylo známo, že takto se oblékaly právě provdané ženy. Brzy se vydala opět na cestu.
Putovala mnohými vesnicemi, ale měla na všechny lidi zvláštní účinek. Kdykoli prošla plnými a rušnými ulicemi měst či vesnic, rázem se vše uklidnilo a lidé utichali, ztráceli slova, básnící přestávali psát své verše. Všichni jen němě naslouchali bezeslovnému poselství. Ité se přestávala nadále cítit člověkem, o to více rostla její fyzická krása.
Jednoho dne procházela kolem menšího kláštera. Když prošla branou, byla požádána, aby odložila závoj. Váhala, chtěla se takto odhalit jen před opatem kláštera. Když se však naléhání mnichů stupňovalo, vyhověla jim a sňala závoj. Zavládl chaos, který už viděla mnohokrát. Ani mniši nebyli zvyklí na prázdnotu, kterou přicházela nabídnout. Ozýval se křik a pláč. Stála uprostřed nádvoří a bílé vlasy jí vlály všude okolo. Mysl se toulala v bezčasí. Byla duchem i myslím nepřítomná, proto jí překvapil vjem, který ucítila na ruce. S trhnutím otevřela oči, stál před ní starý opat a pevně jí držel za zápěstí. Díval se na ni beze strachu a žádal jí, aby se opět zahalila - to už se všude okolo váleli mniši po zemi v zoufalých agóniích. Učinila, jak byla požádána, to už byl stisk mírnější. „Prosím následujte mě.“ Poslechla. Byla uvedena do vnitřních komnat kláštera a posazena na vysokou podušku. Místo, aby si sedl opat vedle ní, usedl k jejím nohám, tak jak usedá žák ke svému mistru. Konečně prolomil ticho: „tak dlouho jsem na tebe čekal, snad celý život. Přinesla si s sebou prostor a čas, který lidé nemusí nabýt ani za tisíce životů. Řekni mi, kam směřuješ a jak se necháváš oslovovat?“ Usmála se: „jsem nazývána Ité a má cesta nesměřuje na žádné určité místo. Čekám na svého muže, ale vždy, když si s ním jen trochu povídám v prostoru, kde se spolu můžeme setkat, okolní svět trpí. Lidé propadají panice.“ Představený pokýval hlavou. „Neseš v sobě to, co málokdo dokáže snést. Jsi nositelka života v jeho nejčistší podobě. Jsi jako neobydlená, všehoschopná země, která neslibuje, nedává, nebere, pouze vyprazdňuje již vytvořené a vrhá lidského ducha na samotný počátek jeho sebeuvědomění. Jsi podobná smrti, máš v sobě bránu, kterou necháváš lidské bytosti propadat do míst, kde přebývali, než se ve skutečnosti zrodili. Jsou to místa, kde neexistuje nic, co známe v našich pevných myšlenkových podobách a pojmech. Jsi čistá, otevřená, ještě nevyřčená možnost všeho, jsi Ité.“ Usmála se na něj, nic nemusela říkat, ničím se nemusela prokazovat, jen byla a to byl hlavní důkaz. Přes veškeré naléhání opata, musela odejít, musela pokračovat v cestě.
Léta míjela a věci se děly tak, jak na ně byla už zvyklá. Jednoho dne, byl to právě první podzimní den, vstoupila do obyčejně vypadající vesnice. Bylo v ní mnoho hudebníků hrajících na nejrůznější nástroje. Procházela cestou plnou lidí. Děly se obvyklé věci. Nastávalo ticho, v tom se její kroky zastavily. Nebylo to ticho, co jí zarazilo, ale nádherný znělý tón flétny muže, který stál vedle ní. Nijak se ho nedotýkala její prázdnota, dělo se opačné. Ité zakolísala a cítila, jak jí cosi násilně rve z prostoru, kde žil její muž. Její nitro se začalo naplňovat obsahem. Vítr kolem začal zuřivě a nešťastně kvílet, narážet do nehybného hráče, ten ale nepřestával. Lidé němě sledovali zápas dvou sil – nesmrtelný se střetl s nesmrtelným. Muž dohrál, sehnul se k zemi a vzal bezvládnou Ité do náruče. Odnášel jí do přístřešku s pevnými dveřmi bez oken. Když za sebou zapečetil masivní dveře, vítr do nich ještě dlouho narážel, ale marně.
Když se Ité probudila, téměř už zapomněla, že kdy nějaká Ité existovala. Podívala se na muže, který seděl vedle místa, kde ležela. Její šat byl sňat, byla odhalena. Muž měl tmavé vlasy, ostré rysy a teplé až jiskřivě bodavé oči. Když se na něj dívala, vyplňoval veškerý prostor její mysli. Promluvil na ní: „krásko, zachránil jsem tě ze spárů smrti, z nicotné bezbřehosti. Jsem tvým mužem a od nynějška budu vyplňovat celý tvůj svět. Budu tě žárlivě milovat. Teď jsi má paní a já tvůj pán. Nabídni mi sama, co mi poprávu náleží.“ Vichr zuřivě útočil na nedobytné stavení, bohužel nebyl dost silný, předal celou druhou část své síly té, kterou si vyvolil. Ité pociťovala podivnou neznámou úzkost. Nevzpomínala si na nic a to jí začínalo děsit. To, co jí dříve bývalo něžnou kolébkou, se v okamžiku změnilo v nejčernější sen. Dokonce i barva jejich vlasů se začala opět měnit. Začaly nabývat syté tmavé barvy. Její cesta měla být přetržena, byla cíleně upoutána zpět do materie.
V tom se ozvala ohlušující rána, strop byl protržen. Opakovalo se něco podobného, jako na samotném začátku. Dívka se krčila v rohu místnosti, z jejich očí sálala opětná nevědomost. Její duch byl polapen, ale vítr zvedl její štíhlé tělo vysoko do nebe a unášel jí kamsi daleko. V oné vesnici už jí ani neznámého muž nikdy nikdo nespatřil. Vítr odhodil Ité do mechu, nebyla zraněná na těle.
Byla v šoku, na vše zapomněla, hlas svého muže už nikdy poté neslyšela. Jako zdivočelé křehké zvíře se prodírala lesem, až došla k jakési jeskyni, kde plápolal někým zapálený oheň. Místo jí připadalo čímsi povědomé. Avšak duch, která v ní byl doposud tak silný a jasný, že nemusel pochybovat, protože vyl prost veškerých obsahů, byl nyní rozechvělý, ustrašený, nedůvěřivý. Šla dál jakoby po známé již jednou prošlapané cestě. Přišla k rokli, zde se zastavila a usedla. Vítr jí jemně hladil po rukách a rtech, cosi jí to všechno připomínalo. Když se po pár hodinách probrala ze zahloubání, rozhodla se, že se zde u rokle usadí a bude přemítat tak dlouho, dokud si nevzpomene.
Uplynul rok, dva, čtyři. Žila střídmě a neustále sedávala na kraji rokle, postupně od sebe nechávala odcházet veškeré myšlenky, ale spolu s nimi i záměr svého rozjímání. Zvláštní náhodou se u jejího stavení jednoho večera zastavil poutník, který byl už dlouhé roky na cestách. Kdysi býval opatem jednoho vyhlášeného kláštera, ale po jakémsi setkání s neznámou osobou všeho nechal a začal putovat. Když viděl sedící ženu u rokle, okamžitě v ní poznal svou učitelku Ité. Nedal na sobě nic znát a dal se s ní do řeči. Ona ho jistě nepoznala, toho si hned všimnul, proto se jí stále vyptával na to, co se jí stalo. Nepamatovala si příliš, její vědomí bylo zastřeno, ale neustále mu vyprávěla o všech těch obrazech, které tvoří clonu na její mysli a nedovolují jí vzpomenout si na cosi krajně důležitého. Opat cítil obrovský díl odpovědnosti pramenící z velkého životného úkolu, na který se vždy připravoval a pocítil, že jeho čas skutečně přišel.
Snažil se nedávat na sobě nic znát a usadil se u Ité. Denně se jí pokoušel učit různým praktikám, které by jí pomohly opět prohlédnout, avšak bezúspěšně. Takto uběhly další čtyři roky. Jediná zvláštnost se děla na Ité - narozdíl od opata, ona jakoby vůbec nestárla. Opat tušil, že mu už na světě moc času nezbývá, přesto si byl vědom, že ještě nedokončil svůj hlavní úkol. Když minulo pár dalších měsíců, bál se, že už přicházejí jeho poslední dny. Přistoupil k Ité a zkusil vše zcela jinak. Vzal jí za ruku a zadíval se jí do očí. Nechala se vést. Postavil se s ní ke kraji propasti a zeptal se jí: „Pověz mi, kdo jsi, kdo skutečně jsi?“ Dlouho mlčela. Zeptal se znovu: „ nejsi snad má slovutná učitelka Ité?“
Když poprvé po letech pronesl její jméno, účinkoval jako zaklínadlo. Její oči se opět vyprázdnily, vlasy zbělely, stála tak mocně a silně jako prvně. Stála tam bez hnutí a nechala mysl otevřenou prostoru, poprvé opět zahlédla muže, kterému byla určena, a on zahlédl ji, ale nemohl se k ní už nijak přiblížit. Zadívala se na umírajícího opata a řekla: „Děkuji za to, že jsi mě dovedl zpátky na cestu cest. Nejsem Ité (prázdnota), jsem Taité (milující prázdnota) a s těmito slovy se bez váhání vrhla do propasti, do náruče svého muže.
A já? Na pergamen při svitu zhasínající svíce dopisuju tento příběh. Příběh člověka, který nalezl svou učitelku a nyní se odebere za ní. Až vám vítr pročeše vlasy a vy budete cítit úzkost, vzpomeňte na Taité a vězte, že i já budu po jejím boku. Nakonec vítr zavane i tato slova, tyto řádky. Zavane i vás. Vše se ztrácí i nalézá v náruči Taité.
10.8.2009 Srí Lanka
neděle 20. prosince 2009
"Pseudoposvátno" jedné iluze jménem Avatar
Cítím povinnost vyjádřit svůj nesouhlas a kritiku k současné sensaci jménem Avatar. Je to vlastně velice prosté. Režisér se může přetrhnout v efektech, výpravnosti, může chtít zcela fascinovat, ale pokud sám není osobností aspoň částečné duševní zralosti a zdravé lidské inteligence, vznikají „filmy“ jako Avatar. Jistě bych nepokládala nic špatného na zálibě točení velkoplošných „béčkových“ filmů, nicméně, když si sám autor filmu nakročí do myšlenky, která přesahuje jeho životní zkušenosti i možné kompetence, na divákovi tak ulpí jen jakýsi tichý smutek, který bohužel není výsledkem děje. Avatar totiž žádný vlastní děj nemá. Celá hlavní myšlenka vykradla jiné věhlasné filmy, které sice také nebyly novátorské, ale vyjadřovaly své poselství nově a proto zcela výjimečně. Mluvím zde především o Princezně Mononoke nebo Esenci života (Final Fantasy). Zde byla vykradená myšlenka pouze nastíněna, režisér důsledně dbal na to, aby diváka co nejvíce odvedl od toho podstatného a skrz monumentální „podívanou“ ho zavedl jinam a zakryl tak svou amáterskost, která vlastně Nic sdělit nechce. Proto Vás žádám o jediné. Udělejte si na věc jakýkoliv názor, jen se Prosím nenechejte ošálit laciným pozlátkem, které si jako svůj štít nastavuje jakousi „náboženskost“, zmrzačené posvátno, které bylo zkomercializováno a redukováno na cosi, co je tak nesmyslně hloupé a ubohé, až je člověku ve výsledku líto, že si ještě pořád musí říkat „člověk“. Nebojme se Myslet a to otevřeně i kriticky! Pokud jsme ve svém životě poznali aspoň některé Skutečné Kvality, poté je nám dána možnost rozpoznávat prvoplánové iluze.
sobota 12. prosince 2009
Dialog mezi náboženstvími a religionistikou
Slovo úvodem:
Zveřejňuji svou práci k předmětu Mezináboženský dialog, která měla být psána formou odborné eseje, žel, blogy nezpracovávají poznámkový aparát, takže akademická síla textu neviniká tak, jak bylo zamýšleno:) Kdo by měl zájem o původní verzi, s 26 citacemi, stačí říct.
Dalo by se říct, že studium mezináboženského dialogu přísluší oborům, které otevřeně zkoumají současně politická či kulturně historická témata a mají privilegium spekulovat a vyhodnocovat i v rovině filosofické. Právě na tuto pozici se přirozeně hlásí religionistika, která si musí uvědomit nutnost uchopení mezináboženského dialogu, jako jednu z hlavních metod usuzování. Proto zde bude představena výchozí pozice současného religionisty a religionistiky v kontextu mezináboženského dialogu z pohledu Wilfreda Cantwella Smithe interpretovaného Zdeňkem Vojtíškem, dále zamyšlení ze strany Tomáše Halíka.
W. C. Smith, zakladatel tzv. personalistické religionistiky, je jedním z hlavních představitelů studia náboženství a tedy i náboženského dialogu, který si klade za požadavek skutečný vhled do jádra sdělení, nikoliv jen přihlížení, posuzování a kategorizování zvenčí v rámci jakési pozice odborné autority. „Studium náboženství je studiem osob, říká Smith opakovaně a dodává: „Abychom rozuměli buddhistům, nesmíme hledět na něco, co se nazývá „buddhismus“. Musíme spíše hledět na svět očima buddhisty, jak to jen možné.“
Studium náboženství je ve své kontaktní aktuální úrovni v prvé řadě dialogem. Dle Smithe do dialogu nevstupuje pouze jedna strana, ale strany obě jak konkrétní víra (objekt zkoumání), tak samotný religionista (jakožto subjekt). Religionista sám nemůže ve svém zkoumání vystupovat jako nezaujatý element, který jedná s druhou stranou, jako by byl sám nepřítomen. Je nutné si uvědomit, že sám religionista v sobě nenese pouze svůj osobní vztah k danému náboženství, ale také svůj vlastní druh víry, přesvědčení a přístup k náboženskosti, který je krajně individuální a zaujatý. Smith dodává: „Religionista se nemůže schovat za odtažité intelektuální výpovědi, ale musí vstoupit do dialogu celou osobností, celou bytostí, tedy svou vírou, svou životní orientací a zaujetím.“ Skutečnost, která umožňuje, ba přímo vyžaduje tento úzký vztah mezi „badatelem“ a „bádaným“, Smith označuje jako „mezináboženské porozumění“ , tedy to, co mají obě stanoviska společné. Shledávat to můžeme na tak niterné a hluboké úrovni, že to umožňuje dialog univerzální vyžadující po obou účastnících dialogu stejnou míru osobní participace.
Smith navrhuje metodu „imaginativního vcítění“. „Vykonáváním imaginativního vcítění, vycvičeného intelektuální přesností a kontrolovaného vypracovanými postupy, a navíc znovu prověřovaného důraznou kritikou, není nemožné usuzovat, co se děje v mysli a srdci jiného člověka.“ Smith žádá religionistu, aby zastával velice konkrétní a specifické postavení, kdy se předmět zkoumání mění v partnera ve vzájemném dialogu, ve kterém jsou si obě strany spolu rovny, respektují se a skrz interaktivní participaci na dané problematice se dostávají k jádru vzájemného porozumění, jako osoba s osobou, nikoli náboženství s náboženstvím. „Člověk jedná nikoliv s náboženstvími, ale s náboženskými osobami.“
Smith badatele varuje také v jiných aspektech možných metodologických chyb ve vedení dialogu. Mluví o konceptu přístupu k náboženství jako přístupu k „náboženství jiných lidí“ , kdy se natolik vzdálíme jádru dialogu a tedy i jádru sdělení, že se náš vztah ke „zkoumanému“ zabarví právě mírou odtažitosti, která ve své domnělé „vědečnosti“ vytvoří jen další nazírací „brýle“, které nám zastíní skutečný vývoj dialogu. „Koncept „jiných náboženství“, „náboženství jiných lidí“, říká Smith, „inherentně mění jejich bohy v modly, ve falešná božstva, produkt lidské fantazie.“ Stejně tak Smith kritizuje „intelektuální schematizace, které duchovní život redukují na intelektuální výkon, vhodný k posuzování spekulativní myslí.“ Právě proto Smith uznává jako jednu z hlavních metod zkoumání, metodu vcítění se do „zkoumaného“ partnera v dialogu. Jde o to vyhnout se metodologické a intelektuální redukci a kvantifikaci, která jen degraduje předmět zkoumaného zájmu.
Smith ve své terminologie rozlišuje pojmy jako „víra“ (faith) a „náboženské přesvědčení“ (belief). Říká, že „víra je existenciální závazek jednotlivce vůči tomu, o čem ví, že je závazné dobré nebo pravdivé. Je to oddanost činu v tom smyslu, který člověk rozeznává jako kosmický plán.“ Oproti tomu náboženské přesvědčení chápe, jako „výsledek kognitivních procesů v důsledku aktivity mysli.“ Je tedy podle Smithe možné, aby měl člověk „náboženské přesvědčení, aniž by měl víru.“ Když se pokouší vést partneři (například religionista s určitým náboženským člověkem) dialog, jde především o to, aby se dialog odehrával na úrovní víry, jakožto „univerzální lidské kvality“ a následně mohlo dojít k intuitivnímu niternému porozumění, oproti úrovni pouhého „náboženského přesvědčení“, který se vyznačuje hlavně svou plytkostí.
Pokud jde o samotnou metodu vedení „správného“ tedy podnětného a skutečného dialogu, je nutné zmínit další významnou osobnost české religionistice scény - prof. Tomáše Halíka, který zdůrazňuje důležitost uchování si vlastní tradice, identity a náboženskosti, a to všech příslušníku vedeného dialogu. Do dialogu by všechny strany měly vstoupit bez předsudků a s otevřeností, která je vlastní prostoru, ve kterém jediném se dá dialog rozvíjet, zároveň by žádný z účastníků (včetně religionisty) neměl „podlehnout“ jiným přesvědčením a tím změnit či smazat vlastní přesvědčení. T. Halík zdůrazňuje hodnotu subjektivní pravdy, která by neměla být „kvantifikována“ na hledání pravdy obecné. Účastníci dialogu by měli svou vlastní pravdu hájit stejně houževnatě, jako se snažit proniknout porozuměním do „pravd“ jiných a tím posunout omezené hranice svého vlastního nahlížení. Z dialogu by měl každý účastník vycházet se stejnou náboženskostí, se kterou do dialogu vcházel, a přesto být čímsi proměněn, dát ji nový druh porozumění a otevřenosti.
T. Halík se radikálně vymezuje proti „relativismu rezignujícího na poznání za horizontem subjektivního mínění“ , v protikladu k tomu nabízí perspektivismus uznávající, že „mé vidění a poznání je nutně ohraničeno a poznamenáno místem, kde stojím a odkud se dívám, všemi dějinnými, kulturními, sociálními a psychologickými vlivy, jímž jsem často nevědomky vystaven, že už mé vidění je vždy interpretací.“ Dále zdůrazňuje nutnost uvědomění, že naše myšlení je spjato také s jazykem naší kultury a jejím interpretačním rámcem. Když T. Halík mluví o hájení vlastní pravdy, ale zároveň o otevřenosti a respektu k dialogu s partnery dialogu, varuje před náboženským exklusivismem, který zcela degraduje a hatí hlavní poselství dialogu, tím, že relativizuje nutnost subjektivního uchopení a vše se snaží dát na rovnocennou úroveň.
Jeho perspektivismus, „uznává omezenost vlastní perspektivy, vnímá omezenost perspektivy svého partnera, avšak natolik uznává tajemnou nevyčerpatelnou hloubku pravdy, že nikdy se nestaví do pozice toho, kdo celou pravdu zná a vlastní. „Absolutní pravda není iluze, nýbrž Tajemství – a vyslovit ji může jen ten, kdo je tímto Tajemstvím, které nás všechny (a naše chápání pravdy) přesahuje, ovšem dodejme, že toto tvrzení samo je však vyznáním víry, ničím víc a ničím méně.“
Toto Tajemství, o kterém T. Halík tak často mluví, může znít soupodstatně s uchopením Tajemství Gabriela Marcela, jako hlubiny, která se před člověkem rozevírá, a jeví se neproniknutelně do chvíle, než dojde ze strany člověka k momentu odevzdání se a následné participaci, kdy se mu Tajemství, ač nepoznané, otevře a promění ho.
V tom spočívá hloubka, síla a nutnost dialogu. Dialog posunuje hranice vlastního a cizího.
Dialog neproběhne, pokud se mu člověk neodevzdá celostně a niterně, ale zároveň ve své „duševní nahotě“ zachová věrnost svému niternému přesvědčení, které bude zachováno, přesto od základu proměněno.
Zveřejňuji svou práci k předmětu Mezináboženský dialog, která měla být psána formou odborné eseje, žel, blogy nezpracovávají poznámkový aparát, takže akademická síla textu neviniká tak, jak bylo zamýšleno:) Kdo by měl zájem o původní verzi, s 26 citacemi, stačí říct.
Dalo by se říct, že studium mezináboženského dialogu přísluší oborům, které otevřeně zkoumají současně politická či kulturně historická témata a mají privilegium spekulovat a vyhodnocovat i v rovině filosofické. Právě na tuto pozici se přirozeně hlásí religionistika, která si musí uvědomit nutnost uchopení mezináboženského dialogu, jako jednu z hlavních metod usuzování. Proto zde bude představena výchozí pozice současného religionisty a religionistiky v kontextu mezináboženského dialogu z pohledu Wilfreda Cantwella Smithe interpretovaného Zdeňkem Vojtíškem, dále zamyšlení ze strany Tomáše Halíka.
W. C. Smith, zakladatel tzv. personalistické religionistiky, je jedním z hlavních představitelů studia náboženství a tedy i náboženského dialogu, který si klade za požadavek skutečný vhled do jádra sdělení, nikoliv jen přihlížení, posuzování a kategorizování zvenčí v rámci jakési pozice odborné autority. „Studium náboženství je studiem osob, říká Smith opakovaně a dodává: „Abychom rozuměli buddhistům, nesmíme hledět na něco, co se nazývá „buddhismus“. Musíme spíše hledět na svět očima buddhisty, jak to jen možné.“
Studium náboženství je ve své kontaktní aktuální úrovni v prvé řadě dialogem. Dle Smithe do dialogu nevstupuje pouze jedna strana, ale strany obě jak konkrétní víra (objekt zkoumání), tak samotný religionista (jakožto subjekt). Religionista sám nemůže ve svém zkoumání vystupovat jako nezaujatý element, který jedná s druhou stranou, jako by byl sám nepřítomen. Je nutné si uvědomit, že sám religionista v sobě nenese pouze svůj osobní vztah k danému náboženství, ale také svůj vlastní druh víry, přesvědčení a přístup k náboženskosti, který je krajně individuální a zaujatý. Smith dodává: „Religionista se nemůže schovat za odtažité intelektuální výpovědi, ale musí vstoupit do dialogu celou osobností, celou bytostí, tedy svou vírou, svou životní orientací a zaujetím.“ Skutečnost, která umožňuje, ba přímo vyžaduje tento úzký vztah mezi „badatelem“ a „bádaným“, Smith označuje jako „mezináboženské porozumění“ , tedy to, co mají obě stanoviska společné. Shledávat to můžeme na tak niterné a hluboké úrovni, že to umožňuje dialog univerzální vyžadující po obou účastnících dialogu stejnou míru osobní participace.
Smith navrhuje metodu „imaginativního vcítění“. „Vykonáváním imaginativního vcítění, vycvičeného intelektuální přesností a kontrolovaného vypracovanými postupy, a navíc znovu prověřovaného důraznou kritikou, není nemožné usuzovat, co se děje v mysli a srdci jiného člověka.“ Smith žádá religionistu, aby zastával velice konkrétní a specifické postavení, kdy se předmět zkoumání mění v partnera ve vzájemném dialogu, ve kterém jsou si obě strany spolu rovny, respektují se a skrz interaktivní participaci na dané problematice se dostávají k jádru vzájemného porozumění, jako osoba s osobou, nikoli náboženství s náboženstvím. „Člověk jedná nikoliv s náboženstvími, ale s náboženskými osobami.“
Smith badatele varuje také v jiných aspektech možných metodologických chyb ve vedení dialogu. Mluví o konceptu přístupu k náboženství jako přístupu k „náboženství jiných lidí“ , kdy se natolik vzdálíme jádru dialogu a tedy i jádru sdělení, že se náš vztah ke „zkoumanému“ zabarví právě mírou odtažitosti, která ve své domnělé „vědečnosti“ vytvoří jen další nazírací „brýle“, které nám zastíní skutečný vývoj dialogu. „Koncept „jiných náboženství“, „náboženství jiných lidí“, říká Smith, „inherentně mění jejich bohy v modly, ve falešná božstva, produkt lidské fantazie.“ Stejně tak Smith kritizuje „intelektuální schematizace, které duchovní život redukují na intelektuální výkon, vhodný k posuzování spekulativní myslí.“ Právě proto Smith uznává jako jednu z hlavních metod zkoumání, metodu vcítění se do „zkoumaného“ partnera v dialogu. Jde o to vyhnout se metodologické a intelektuální redukci a kvantifikaci, která jen degraduje předmět zkoumaného zájmu.
Smith ve své terminologie rozlišuje pojmy jako „víra“ (faith) a „náboženské přesvědčení“ (belief). Říká, že „víra je existenciální závazek jednotlivce vůči tomu, o čem ví, že je závazné dobré nebo pravdivé. Je to oddanost činu v tom smyslu, který člověk rozeznává jako kosmický plán.“ Oproti tomu náboženské přesvědčení chápe, jako „výsledek kognitivních procesů v důsledku aktivity mysli.“ Je tedy podle Smithe možné, aby měl člověk „náboženské přesvědčení, aniž by měl víru.“ Když se pokouší vést partneři (například religionista s určitým náboženským člověkem) dialog, jde především o to, aby se dialog odehrával na úrovní víry, jakožto „univerzální lidské kvality“ a následně mohlo dojít k intuitivnímu niternému porozumění, oproti úrovni pouhého „náboženského přesvědčení“, který se vyznačuje hlavně svou plytkostí.
Pokud jde o samotnou metodu vedení „správného“ tedy podnětného a skutečného dialogu, je nutné zmínit další významnou osobnost české religionistice scény - prof. Tomáše Halíka, který zdůrazňuje důležitost uchování si vlastní tradice, identity a náboženskosti, a to všech příslušníku vedeného dialogu. Do dialogu by všechny strany měly vstoupit bez předsudků a s otevřeností, která je vlastní prostoru, ve kterém jediném se dá dialog rozvíjet, zároveň by žádný z účastníků (včetně religionisty) neměl „podlehnout“ jiným přesvědčením a tím změnit či smazat vlastní přesvědčení. T. Halík zdůrazňuje hodnotu subjektivní pravdy, která by neměla být „kvantifikována“ na hledání pravdy obecné. Účastníci dialogu by měli svou vlastní pravdu hájit stejně houževnatě, jako se snažit proniknout porozuměním do „pravd“ jiných a tím posunout omezené hranice svého vlastního nahlížení. Z dialogu by měl každý účastník vycházet se stejnou náboženskostí, se kterou do dialogu vcházel, a přesto být čímsi proměněn, dát ji nový druh porozumění a otevřenosti.
T. Halík se radikálně vymezuje proti „relativismu rezignujícího na poznání za horizontem subjektivního mínění“ , v protikladu k tomu nabízí perspektivismus uznávající, že „mé vidění a poznání je nutně ohraničeno a poznamenáno místem, kde stojím a odkud se dívám, všemi dějinnými, kulturními, sociálními a psychologickými vlivy, jímž jsem často nevědomky vystaven, že už mé vidění je vždy interpretací.“ Dále zdůrazňuje nutnost uvědomění, že naše myšlení je spjato také s jazykem naší kultury a jejím interpretačním rámcem. Když T. Halík mluví o hájení vlastní pravdy, ale zároveň o otevřenosti a respektu k dialogu s partnery dialogu, varuje před náboženským exklusivismem, který zcela degraduje a hatí hlavní poselství dialogu, tím, že relativizuje nutnost subjektivního uchopení a vše se snaží dát na rovnocennou úroveň.
Jeho perspektivismus, „uznává omezenost vlastní perspektivy, vnímá omezenost perspektivy svého partnera, avšak natolik uznává tajemnou nevyčerpatelnou hloubku pravdy, že nikdy se nestaví do pozice toho, kdo celou pravdu zná a vlastní. „Absolutní pravda není iluze, nýbrž Tajemství – a vyslovit ji může jen ten, kdo je tímto Tajemstvím, které nás všechny (a naše chápání pravdy) přesahuje, ovšem dodejme, že toto tvrzení samo je však vyznáním víry, ničím víc a ničím méně.“
Toto Tajemství, o kterém T. Halík tak často mluví, může znít soupodstatně s uchopením Tajemství Gabriela Marcela, jako hlubiny, která se před člověkem rozevírá, a jeví se neproniknutelně do chvíle, než dojde ze strany člověka k momentu odevzdání se a následné participaci, kdy se mu Tajemství, ač nepoznané, otevře a promění ho.
V tom spočívá hloubka, síla a nutnost dialogu. Dialog posunuje hranice vlastního a cizího.
Dialog neproběhne, pokud se mu člověk neodevzdá celostně a niterně, ale zároveň ve své „duševní nahotě“ zachová věrnost svému niternému přesvědčení, které bude zachováno, přesto od základu proměněno.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
