neděle 20. prosince 2009
"Pseudoposvátno" jedné iluze jménem Avatar
Cítím povinnost vyjádřit svůj nesouhlas a kritiku k současné sensaci jménem Avatar. Je to vlastně velice prosté. Režisér se může přetrhnout v efektech, výpravnosti, může chtít zcela fascinovat, ale pokud sám není osobností aspoň částečné duševní zralosti a zdravé lidské inteligence, vznikají „filmy“ jako Avatar. Jistě bych nepokládala nic špatného na zálibě točení velkoplošných „béčkových“ filmů, nicméně, když si sám autor filmu nakročí do myšlenky, která přesahuje jeho životní zkušenosti i možné kompetence, na divákovi tak ulpí jen jakýsi tichý smutek, který bohužel není výsledkem děje. Avatar totiž žádný vlastní děj nemá. Celá hlavní myšlenka vykradla jiné věhlasné filmy, které sice také nebyly novátorské, ale vyjadřovaly své poselství nově a proto zcela výjimečně. Mluvím zde především o Princezně Mononoke nebo Esenci života (Final Fantasy). Zde byla vykradená myšlenka pouze nastíněna, režisér důsledně dbal na to, aby diváka co nejvíce odvedl od toho podstatného a skrz monumentální „podívanou“ ho zavedl jinam a zakryl tak svou amáterskost, která vlastně Nic sdělit nechce. Proto Vás žádám o jediné. Udělejte si na věc jakýkoliv názor, jen se Prosím nenechejte ošálit laciným pozlátkem, které si jako svůj štít nastavuje jakousi „náboženskost“, zmrzačené posvátno, které bylo zkomercializováno a redukováno na cosi, co je tak nesmyslně hloupé a ubohé, až je člověku ve výsledku líto, že si ještě pořád musí říkat „člověk“. Nebojme se Myslet a to otevřeně i kriticky! Pokud jsme ve svém životě poznali aspoň některé Skutečné Kvality, poté je nám dána možnost rozpoznávat prvoplánové iluze.
sobota 12. prosince 2009
Dialog mezi náboženstvími a religionistikou
Slovo úvodem:
Zveřejňuji svou práci k předmětu Mezináboženský dialog, která měla být psána formou odborné eseje, žel, blogy nezpracovávají poznámkový aparát, takže akademická síla textu neviniká tak, jak bylo zamýšleno:) Kdo by měl zájem o původní verzi, s 26 citacemi, stačí říct.
Dalo by se říct, že studium mezináboženského dialogu přísluší oborům, které otevřeně zkoumají současně politická či kulturně historická témata a mají privilegium spekulovat a vyhodnocovat i v rovině filosofické. Právě na tuto pozici se přirozeně hlásí religionistika, která si musí uvědomit nutnost uchopení mezináboženského dialogu, jako jednu z hlavních metod usuzování. Proto zde bude představena výchozí pozice současného religionisty a religionistiky v kontextu mezináboženského dialogu z pohledu Wilfreda Cantwella Smithe interpretovaného Zdeňkem Vojtíškem, dále zamyšlení ze strany Tomáše Halíka.
W. C. Smith, zakladatel tzv. personalistické religionistiky, je jedním z hlavních představitelů studia náboženství a tedy i náboženského dialogu, který si klade za požadavek skutečný vhled do jádra sdělení, nikoliv jen přihlížení, posuzování a kategorizování zvenčí v rámci jakési pozice odborné autority. „Studium náboženství je studiem osob, říká Smith opakovaně a dodává: „Abychom rozuměli buddhistům, nesmíme hledět na něco, co se nazývá „buddhismus“. Musíme spíše hledět na svět očima buddhisty, jak to jen možné.“
Studium náboženství je ve své kontaktní aktuální úrovni v prvé řadě dialogem. Dle Smithe do dialogu nevstupuje pouze jedna strana, ale strany obě jak konkrétní víra (objekt zkoumání), tak samotný religionista (jakožto subjekt). Religionista sám nemůže ve svém zkoumání vystupovat jako nezaujatý element, který jedná s druhou stranou, jako by byl sám nepřítomen. Je nutné si uvědomit, že sám religionista v sobě nenese pouze svůj osobní vztah k danému náboženství, ale také svůj vlastní druh víry, přesvědčení a přístup k náboženskosti, který je krajně individuální a zaujatý. Smith dodává: „Religionista se nemůže schovat za odtažité intelektuální výpovědi, ale musí vstoupit do dialogu celou osobností, celou bytostí, tedy svou vírou, svou životní orientací a zaujetím.“ Skutečnost, která umožňuje, ba přímo vyžaduje tento úzký vztah mezi „badatelem“ a „bádaným“, Smith označuje jako „mezináboženské porozumění“ , tedy to, co mají obě stanoviska společné. Shledávat to můžeme na tak niterné a hluboké úrovni, že to umožňuje dialog univerzální vyžadující po obou účastnících dialogu stejnou míru osobní participace.
Smith navrhuje metodu „imaginativního vcítění“. „Vykonáváním imaginativního vcítění, vycvičeného intelektuální přesností a kontrolovaného vypracovanými postupy, a navíc znovu prověřovaného důraznou kritikou, není nemožné usuzovat, co se děje v mysli a srdci jiného člověka.“ Smith žádá religionistu, aby zastával velice konkrétní a specifické postavení, kdy se předmět zkoumání mění v partnera ve vzájemném dialogu, ve kterém jsou si obě strany spolu rovny, respektují se a skrz interaktivní participaci na dané problematice se dostávají k jádru vzájemného porozumění, jako osoba s osobou, nikoli náboženství s náboženstvím. „Člověk jedná nikoliv s náboženstvími, ale s náboženskými osobami.“
Smith badatele varuje také v jiných aspektech možných metodologických chyb ve vedení dialogu. Mluví o konceptu přístupu k náboženství jako přístupu k „náboženství jiných lidí“ , kdy se natolik vzdálíme jádru dialogu a tedy i jádru sdělení, že se náš vztah ke „zkoumanému“ zabarví právě mírou odtažitosti, která ve své domnělé „vědečnosti“ vytvoří jen další nazírací „brýle“, které nám zastíní skutečný vývoj dialogu. „Koncept „jiných náboženství“, „náboženství jiných lidí“, říká Smith, „inherentně mění jejich bohy v modly, ve falešná božstva, produkt lidské fantazie.“ Stejně tak Smith kritizuje „intelektuální schematizace, které duchovní život redukují na intelektuální výkon, vhodný k posuzování spekulativní myslí.“ Právě proto Smith uznává jako jednu z hlavních metod zkoumání, metodu vcítění se do „zkoumaného“ partnera v dialogu. Jde o to vyhnout se metodologické a intelektuální redukci a kvantifikaci, která jen degraduje předmět zkoumaného zájmu.
Smith ve své terminologie rozlišuje pojmy jako „víra“ (faith) a „náboženské přesvědčení“ (belief). Říká, že „víra je existenciální závazek jednotlivce vůči tomu, o čem ví, že je závazné dobré nebo pravdivé. Je to oddanost činu v tom smyslu, který člověk rozeznává jako kosmický plán.“ Oproti tomu náboženské přesvědčení chápe, jako „výsledek kognitivních procesů v důsledku aktivity mysli.“ Je tedy podle Smithe možné, aby měl člověk „náboženské přesvědčení, aniž by měl víru.“ Když se pokouší vést partneři (například religionista s určitým náboženským člověkem) dialog, jde především o to, aby se dialog odehrával na úrovní víry, jakožto „univerzální lidské kvality“ a následně mohlo dojít k intuitivnímu niternému porozumění, oproti úrovni pouhého „náboženského přesvědčení“, který se vyznačuje hlavně svou plytkostí.
Pokud jde o samotnou metodu vedení „správného“ tedy podnětného a skutečného dialogu, je nutné zmínit další významnou osobnost české religionistice scény - prof. Tomáše Halíka, který zdůrazňuje důležitost uchování si vlastní tradice, identity a náboženskosti, a to všech příslušníku vedeného dialogu. Do dialogu by všechny strany měly vstoupit bez předsudků a s otevřeností, která je vlastní prostoru, ve kterém jediném se dá dialog rozvíjet, zároveň by žádný z účastníků (včetně religionisty) neměl „podlehnout“ jiným přesvědčením a tím změnit či smazat vlastní přesvědčení. T. Halík zdůrazňuje hodnotu subjektivní pravdy, která by neměla být „kvantifikována“ na hledání pravdy obecné. Účastníci dialogu by měli svou vlastní pravdu hájit stejně houževnatě, jako se snažit proniknout porozuměním do „pravd“ jiných a tím posunout omezené hranice svého vlastního nahlížení. Z dialogu by měl každý účastník vycházet se stejnou náboženskostí, se kterou do dialogu vcházel, a přesto být čímsi proměněn, dát ji nový druh porozumění a otevřenosti.
T. Halík se radikálně vymezuje proti „relativismu rezignujícího na poznání za horizontem subjektivního mínění“ , v protikladu k tomu nabízí perspektivismus uznávající, že „mé vidění a poznání je nutně ohraničeno a poznamenáno místem, kde stojím a odkud se dívám, všemi dějinnými, kulturními, sociálními a psychologickými vlivy, jímž jsem často nevědomky vystaven, že už mé vidění je vždy interpretací.“ Dále zdůrazňuje nutnost uvědomění, že naše myšlení je spjato také s jazykem naší kultury a jejím interpretačním rámcem. Když T. Halík mluví o hájení vlastní pravdy, ale zároveň o otevřenosti a respektu k dialogu s partnery dialogu, varuje před náboženským exklusivismem, který zcela degraduje a hatí hlavní poselství dialogu, tím, že relativizuje nutnost subjektivního uchopení a vše se snaží dát na rovnocennou úroveň.
Jeho perspektivismus, „uznává omezenost vlastní perspektivy, vnímá omezenost perspektivy svého partnera, avšak natolik uznává tajemnou nevyčerpatelnou hloubku pravdy, že nikdy se nestaví do pozice toho, kdo celou pravdu zná a vlastní. „Absolutní pravda není iluze, nýbrž Tajemství – a vyslovit ji může jen ten, kdo je tímto Tajemstvím, které nás všechny (a naše chápání pravdy) přesahuje, ovšem dodejme, že toto tvrzení samo je však vyznáním víry, ničím víc a ničím méně.“
Toto Tajemství, o kterém T. Halík tak často mluví, může znít soupodstatně s uchopením Tajemství Gabriela Marcela, jako hlubiny, která se před člověkem rozevírá, a jeví se neproniknutelně do chvíle, než dojde ze strany člověka k momentu odevzdání se a následné participaci, kdy se mu Tajemství, ač nepoznané, otevře a promění ho.
V tom spočívá hloubka, síla a nutnost dialogu. Dialog posunuje hranice vlastního a cizího.
Dialog neproběhne, pokud se mu člověk neodevzdá celostně a niterně, ale zároveň ve své „duševní nahotě“ zachová věrnost svému niternému přesvědčení, které bude zachováno, přesto od základu proměněno.
Zveřejňuji svou práci k předmětu Mezináboženský dialog, která měla být psána formou odborné eseje, žel, blogy nezpracovávají poznámkový aparát, takže akademická síla textu neviniká tak, jak bylo zamýšleno:) Kdo by měl zájem o původní verzi, s 26 citacemi, stačí říct.
Dalo by se říct, že studium mezináboženského dialogu přísluší oborům, které otevřeně zkoumají současně politická či kulturně historická témata a mají privilegium spekulovat a vyhodnocovat i v rovině filosofické. Právě na tuto pozici se přirozeně hlásí religionistika, která si musí uvědomit nutnost uchopení mezináboženského dialogu, jako jednu z hlavních metod usuzování. Proto zde bude představena výchozí pozice současného religionisty a religionistiky v kontextu mezináboženského dialogu z pohledu Wilfreda Cantwella Smithe interpretovaného Zdeňkem Vojtíškem, dále zamyšlení ze strany Tomáše Halíka.
W. C. Smith, zakladatel tzv. personalistické religionistiky, je jedním z hlavních představitelů studia náboženství a tedy i náboženského dialogu, který si klade za požadavek skutečný vhled do jádra sdělení, nikoliv jen přihlížení, posuzování a kategorizování zvenčí v rámci jakési pozice odborné autority. „Studium náboženství je studiem osob, říká Smith opakovaně a dodává: „Abychom rozuměli buddhistům, nesmíme hledět na něco, co se nazývá „buddhismus“. Musíme spíše hledět na svět očima buddhisty, jak to jen možné.“
Studium náboženství je ve své kontaktní aktuální úrovni v prvé řadě dialogem. Dle Smithe do dialogu nevstupuje pouze jedna strana, ale strany obě jak konkrétní víra (objekt zkoumání), tak samotný religionista (jakožto subjekt). Religionista sám nemůže ve svém zkoumání vystupovat jako nezaujatý element, který jedná s druhou stranou, jako by byl sám nepřítomen. Je nutné si uvědomit, že sám religionista v sobě nenese pouze svůj osobní vztah k danému náboženství, ale také svůj vlastní druh víry, přesvědčení a přístup k náboženskosti, který je krajně individuální a zaujatý. Smith dodává: „Religionista se nemůže schovat za odtažité intelektuální výpovědi, ale musí vstoupit do dialogu celou osobností, celou bytostí, tedy svou vírou, svou životní orientací a zaujetím.“ Skutečnost, která umožňuje, ba přímo vyžaduje tento úzký vztah mezi „badatelem“ a „bádaným“, Smith označuje jako „mezináboženské porozumění“ , tedy to, co mají obě stanoviska společné. Shledávat to můžeme na tak niterné a hluboké úrovni, že to umožňuje dialog univerzální vyžadující po obou účastnících dialogu stejnou míru osobní participace.
Smith navrhuje metodu „imaginativního vcítění“. „Vykonáváním imaginativního vcítění, vycvičeného intelektuální přesností a kontrolovaného vypracovanými postupy, a navíc znovu prověřovaného důraznou kritikou, není nemožné usuzovat, co se děje v mysli a srdci jiného člověka.“ Smith žádá religionistu, aby zastával velice konkrétní a specifické postavení, kdy se předmět zkoumání mění v partnera ve vzájemném dialogu, ve kterém jsou si obě strany spolu rovny, respektují se a skrz interaktivní participaci na dané problematice se dostávají k jádru vzájemného porozumění, jako osoba s osobou, nikoli náboženství s náboženstvím. „Člověk jedná nikoliv s náboženstvími, ale s náboženskými osobami.“
Smith badatele varuje také v jiných aspektech možných metodologických chyb ve vedení dialogu. Mluví o konceptu přístupu k náboženství jako přístupu k „náboženství jiných lidí“ , kdy se natolik vzdálíme jádru dialogu a tedy i jádru sdělení, že se náš vztah ke „zkoumanému“ zabarví právě mírou odtažitosti, která ve své domnělé „vědečnosti“ vytvoří jen další nazírací „brýle“, které nám zastíní skutečný vývoj dialogu. „Koncept „jiných náboženství“, „náboženství jiných lidí“, říká Smith, „inherentně mění jejich bohy v modly, ve falešná božstva, produkt lidské fantazie.“ Stejně tak Smith kritizuje „intelektuální schematizace, které duchovní život redukují na intelektuální výkon, vhodný k posuzování spekulativní myslí.“ Právě proto Smith uznává jako jednu z hlavních metod zkoumání, metodu vcítění se do „zkoumaného“ partnera v dialogu. Jde o to vyhnout se metodologické a intelektuální redukci a kvantifikaci, která jen degraduje předmět zkoumaného zájmu.
Smith ve své terminologie rozlišuje pojmy jako „víra“ (faith) a „náboženské přesvědčení“ (belief). Říká, že „víra je existenciální závazek jednotlivce vůči tomu, o čem ví, že je závazné dobré nebo pravdivé. Je to oddanost činu v tom smyslu, který člověk rozeznává jako kosmický plán.“ Oproti tomu náboženské přesvědčení chápe, jako „výsledek kognitivních procesů v důsledku aktivity mysli.“ Je tedy podle Smithe možné, aby měl člověk „náboženské přesvědčení, aniž by měl víru.“ Když se pokouší vést partneři (například religionista s určitým náboženským člověkem) dialog, jde především o to, aby se dialog odehrával na úrovní víry, jakožto „univerzální lidské kvality“ a následně mohlo dojít k intuitivnímu niternému porozumění, oproti úrovni pouhého „náboženského přesvědčení“, který se vyznačuje hlavně svou plytkostí.
Pokud jde o samotnou metodu vedení „správného“ tedy podnětného a skutečného dialogu, je nutné zmínit další významnou osobnost české religionistice scény - prof. Tomáše Halíka, který zdůrazňuje důležitost uchování si vlastní tradice, identity a náboženskosti, a to všech příslušníku vedeného dialogu. Do dialogu by všechny strany měly vstoupit bez předsudků a s otevřeností, která je vlastní prostoru, ve kterém jediném se dá dialog rozvíjet, zároveň by žádný z účastníků (včetně religionisty) neměl „podlehnout“ jiným přesvědčením a tím změnit či smazat vlastní přesvědčení. T. Halík zdůrazňuje hodnotu subjektivní pravdy, která by neměla být „kvantifikována“ na hledání pravdy obecné. Účastníci dialogu by měli svou vlastní pravdu hájit stejně houževnatě, jako se snažit proniknout porozuměním do „pravd“ jiných a tím posunout omezené hranice svého vlastního nahlížení. Z dialogu by měl každý účastník vycházet se stejnou náboženskostí, se kterou do dialogu vcházel, a přesto být čímsi proměněn, dát ji nový druh porozumění a otevřenosti.
T. Halík se radikálně vymezuje proti „relativismu rezignujícího na poznání za horizontem subjektivního mínění“ , v protikladu k tomu nabízí perspektivismus uznávající, že „mé vidění a poznání je nutně ohraničeno a poznamenáno místem, kde stojím a odkud se dívám, všemi dějinnými, kulturními, sociálními a psychologickými vlivy, jímž jsem často nevědomky vystaven, že už mé vidění je vždy interpretací.“ Dále zdůrazňuje nutnost uvědomění, že naše myšlení je spjato také s jazykem naší kultury a jejím interpretačním rámcem. Když T. Halík mluví o hájení vlastní pravdy, ale zároveň o otevřenosti a respektu k dialogu s partnery dialogu, varuje před náboženským exklusivismem, který zcela degraduje a hatí hlavní poselství dialogu, tím, že relativizuje nutnost subjektivního uchopení a vše se snaží dát na rovnocennou úroveň.
Jeho perspektivismus, „uznává omezenost vlastní perspektivy, vnímá omezenost perspektivy svého partnera, avšak natolik uznává tajemnou nevyčerpatelnou hloubku pravdy, že nikdy se nestaví do pozice toho, kdo celou pravdu zná a vlastní. „Absolutní pravda není iluze, nýbrž Tajemství – a vyslovit ji může jen ten, kdo je tímto Tajemstvím, které nás všechny (a naše chápání pravdy) přesahuje, ovšem dodejme, že toto tvrzení samo je však vyznáním víry, ničím víc a ničím méně.“
Toto Tajemství, o kterém T. Halík tak často mluví, může znít soupodstatně s uchopením Tajemství Gabriela Marcela, jako hlubiny, která se před člověkem rozevírá, a jeví se neproniknutelně do chvíle, než dojde ze strany člověka k momentu odevzdání se a následné participaci, kdy se mu Tajemství, ač nepoznané, otevře a promění ho.
V tom spočívá hloubka, síla a nutnost dialogu. Dialog posunuje hranice vlastního a cizího.
Dialog neproběhne, pokud se mu člověk neodevzdá celostně a niterně, ale zároveň ve své „duševní nahotě“ zachová věrnost svému niternému přesvědčení, které bude zachováno, přesto od základu proměněno.
pondělí 23. listopadu 2009
Aplikování léčebné metody Smyslu
Obecně přijímanou a praktikovanou metodologií společenskovědních oborů, jako psychologie, religionistiky, psychiatrie, historie nebo dokonce i medicíny, je specifický vyhraněný pohled na určitou oblast lidského konání, nazírání a cítění. Každý z těchto pohledů je definitivně nepostradatelný a ve své konkrétní zaměřenosti přináší nová hlediska uchopení lidské bytosti jako takové. Problém, který je zde patrný vychází z nedostatečné spolupráce veškerých oborů (a to jak přírodovědných tak duchovědných), které místo utváření mozaiky, člověka rozkládají na stále menší fragmenty a poznání nepropojují holistickou „syntezí“. To je jeden z důvodů, který vede k trvalé redukci, k převádění hodnot a nedefinovatelných fenoménů na cosi zcela jiného, co je možno kvantifikovat.
Mohlo by se zdát, že nalezení společného jednotícího jmenovatele je nemožný počin, ale mně osobně jeden vyvstal. Myšlenka, kterou nese, není nikterak nová, avšak metoda jejího užití by mohla změnit jedno z tradičních převládajících výše zmíněných neholistických paradigmat léčby „psyché“. Tato myšlenka je velice blízká s franklovou logoterapií, tedy léčbou logem – Smyslem. Tokové tvrzení může znít bez bližší konkretizace zcela banálně, ale podíváme – li se na problém s větší intencí, může nám vyvstat, že právě Smysl jako takový, pojí jak člověk náboženského, tak nenáboženského. Řekla bych, že „lnutí ke Smyslu“ je jedním z nejzákladnějších vrozených pudů člověka, dokonce předchází jak institucionální podobě, tak strukturální tvorbě náboženství. Tento prostý fakt uniká pozornosti mnoha specialistů daných oborů – převážně psychologům, religionistům, psychiatrům a lékařům.
Lnutí ke Smyslu je úzce propojeno s „lnutím k životu“. Smysl je cosi, co prostupuje všechny úrovně konání, myšlení a rozhodování, zároveň tento „vztah ke Smyslu“ člověka nijak nemanipuluje k jakékoliv normotvornosti. Domnívám se, že skutečným problémem, který následně přechází na patologickou úroveň, je potlačování tohoto přirozeného projevu, následné zapomenutí a zařazení do sféry nevědomých projevů. V takových případech se člověk snaží naleznout tu správnou ideologii, to pravé náboženství, snaží se „vtěsnat“ do ohraničených myšlenkových okruhů, samozřejmě jde o obecnou a marnou snahu.
Potlačená touha po smyslu, je pro lidské nitro mnohem sžíravější než absence „citu pro Smysl“. Dokážeme si vůbec představit, jak silnou zbraní by byla změna přístupu daného odborníka, který by na základě striktní fyzické a psychické analýzy, následně přistoupil ke skutečnému zájmu o jádro pacientova problému. Hovoříme zde samozřejmě o chronických nikoliv akutních potížích pacienta. Dalo by se vůbec ztotožnit s představou lékaře, který by u svých pacientů nejprve hledal jejich skutečný vztah k tomu, co zde nazýváme Smyslem? Tato nenápadná idea, jakoby degradovala základní podstatu medicínského přístupu – rezignaci k souvislostem v rámci celostního uchopení člověka. Vraťme se ještě na chvíli do tohoto uměle vytvořeného, nám jistě absurdního obrazu. Lékař se intuitivně správně zvoleným způsobem (tedy v každé specifické situaci jinak) ptá svého pacienta, po Smyslu jeho života. Pacient by mohl být takovou nečekanou otázkou zděšen, zaskočen. Možná by vyžadoval tu správnou odpověď právě po lékaři, ale ten by v rámci terapie musel připustit, že každý Smysl je Smyslem individuálním, přesto zcela zásadním a nepřehlédnutelným. Lékař by sice mohl otevřeně hovořit o pojetí vlastního Smyslu, nesměl by však nijak působit nátlak na výpověď pacienta. Právě naopak by jej měl podnítit k přístupnosti myšlenky individuální cesty ke Smyslu. Což nikterak nevylučuje žádný druh náboženskosti, pouze ho explicitně nevyžaduje.
Základní nedorozumění vidím už v tom, že předpokládáme, že zde existuje pouze „smysl k něčemu“, ke svému předmětu, objektu, činnosti, úkonu, myšlence. Nikoliv, v této eseji předkládám zcela opačnou myšlenku. Právě Smysl je zde základní činitelem, ke kterému se vztahujeme. Smysl je zde hlavním pojmem, nepotřebujeme hledat „nádoby“, do kterých bychom ho měli vlévat, abychom jej vůbec mohli myslet a prožívat. Smysl lne pouze ke Smyslu, tedy sám k sobě. Nic více o sobě vědět nepotřebujeme. Když si člověk uvědomí svůj vztah, ke svému Smyslu, nemusí tento postoj nikterak více naplňovat, ospravedlňovat, vysvětlovat, pouze se smyslu otevřít. Jediný postoj, o který zde nepopiratelně nutně kráčí, je naše aktivní participace na tom, co považujeme za náš vlastní postoj ke Smyslu. Oproti tomu prosazování postoje „ne – Smyslu“ („nihilo“), naznačuje více než pouhý „ne – smysl“ skutečný, ale hlubinné a rozervané hledání toho „pravého“ Smyslu.
Zde se dostáváme k dalšímu problému. Není nic, jako pravý či nepravý Smysl, zákonitě tedy nemůžeme soudit ani vyvozovat nic, co by se týkalo Smyslu obecného. Pokud přijmeme předešlá tvrzení, která následují myšlenku, že Smysl je cosi, co se vztahuje samo k sobě, není nijak měřitelný a manipulovatelný, dostávám se ještě k jednomu aspektu. Smysl nemusí kolidovat s žádnou lidmi obecně přijímanou a neměnnou pravdou. Právě naopak, může být stále v proměně v závislosti na proměnách člověka, který se k němu individuálním přístupem vztahuje.
Smysl je cosi velice osobního, snad to nejosobnější, co ve svém životě, často už od raného dětství potkáváme. Je to zranitelná intimita otevřenosti proměně. Můžeme si toho všimnout ku příkladu u dětí, které jsou Smyslem téměř nepřetržitě obklopeny. Ti ostatní (dospělí a „vyzrálí“), si svůj Smysl nechali ohraničit, zredukovat, vymezit a naučit se cítit velký odpor a odtažitost k cítění Smyslu, jako čehosi neohraničitelného, mocného, a přesto stále se měnícího, čehosi krajně subjektivního a o to více nepostradatelného. Pokud narazíme na cosi zatím ještě „nevymezeného“, je nám ( naší výchozí řecko – křesťanskou tradicí) dáno toto kontinuum „rozervat“, či jej přeprogramovat a rychle jej zaplnit „bezpečným“ obsahem.
Jakoby většina lidí zapomněla, že si může svobodně tíhnout ke svému životu a hledat vlastní, ničím nepodmíněný Smysl, aniž by dopředu stanovovali požadavky slibovaného východiska.
Jaké by to jen bylo, kdyby skutečný lékař člověku nevnucoval žádnou obecně přijímanou doktrínu a prostě jen řekl: „Jděte a hledejte si svůj Smysl a nebojte se otevřenosti, která má odvahu prolomit ohraničení a vymezení všeho druhu. Jděte a mějte odvahu vztahovat se pouze k Vašemu Smyslu, protože ten bude pro Váš život ten jediný pravý Smysl!“
Jak by nejspíše namítl Gabriel Marcel ve své knize „ K filozofii Naděje“ : „chce to skutečnou odvahu, důvěřovat Smyslu, který jedná v souladu s našim nejvnitřnějším přáním“. Svět by se mohl začít navzdory nevoli skutečně uzdravovat.
(esej k hodine psychopatologie a náboženství)
Mohlo by se zdát, že nalezení společného jednotícího jmenovatele je nemožný počin, ale mně osobně jeden vyvstal. Myšlenka, kterou nese, není nikterak nová, avšak metoda jejího užití by mohla změnit jedno z tradičních převládajících výše zmíněných neholistických paradigmat léčby „psyché“. Tato myšlenka je velice blízká s franklovou logoterapií, tedy léčbou logem – Smyslem. Tokové tvrzení může znít bez bližší konkretizace zcela banálně, ale podíváme – li se na problém s větší intencí, může nám vyvstat, že právě Smysl jako takový, pojí jak člověk náboženského, tak nenáboženského. Řekla bych, že „lnutí ke Smyslu“ je jedním z nejzákladnějších vrozených pudů člověka, dokonce předchází jak institucionální podobě, tak strukturální tvorbě náboženství. Tento prostý fakt uniká pozornosti mnoha specialistů daných oborů – převážně psychologům, religionistům, psychiatrům a lékařům.
Lnutí ke Smyslu je úzce propojeno s „lnutím k životu“. Smysl je cosi, co prostupuje všechny úrovně konání, myšlení a rozhodování, zároveň tento „vztah ke Smyslu“ člověka nijak nemanipuluje k jakékoliv normotvornosti. Domnívám se, že skutečným problémem, který následně přechází na patologickou úroveň, je potlačování tohoto přirozeného projevu, následné zapomenutí a zařazení do sféry nevědomých projevů. V takových případech se člověk snaží naleznout tu správnou ideologii, to pravé náboženství, snaží se „vtěsnat“ do ohraničených myšlenkových okruhů, samozřejmě jde o obecnou a marnou snahu.
Potlačená touha po smyslu, je pro lidské nitro mnohem sžíravější než absence „citu pro Smysl“. Dokážeme si vůbec představit, jak silnou zbraní by byla změna přístupu daného odborníka, který by na základě striktní fyzické a psychické analýzy, následně přistoupil ke skutečnému zájmu o jádro pacientova problému. Hovoříme zde samozřejmě o chronických nikoliv akutních potížích pacienta. Dalo by se vůbec ztotožnit s představou lékaře, který by u svých pacientů nejprve hledal jejich skutečný vztah k tomu, co zde nazýváme Smyslem? Tato nenápadná idea, jakoby degradovala základní podstatu medicínského přístupu – rezignaci k souvislostem v rámci celostního uchopení člověka. Vraťme se ještě na chvíli do tohoto uměle vytvořeného, nám jistě absurdního obrazu. Lékař se intuitivně správně zvoleným způsobem (tedy v každé specifické situaci jinak) ptá svého pacienta, po Smyslu jeho života. Pacient by mohl být takovou nečekanou otázkou zděšen, zaskočen. Možná by vyžadoval tu správnou odpověď právě po lékaři, ale ten by v rámci terapie musel připustit, že každý Smysl je Smyslem individuálním, přesto zcela zásadním a nepřehlédnutelným. Lékař by sice mohl otevřeně hovořit o pojetí vlastního Smyslu, nesměl by však nijak působit nátlak na výpověď pacienta. Právě naopak by jej měl podnítit k přístupnosti myšlenky individuální cesty ke Smyslu. Což nikterak nevylučuje žádný druh náboženskosti, pouze ho explicitně nevyžaduje.
Základní nedorozumění vidím už v tom, že předpokládáme, že zde existuje pouze „smysl k něčemu“, ke svému předmětu, objektu, činnosti, úkonu, myšlence. Nikoliv, v této eseji předkládám zcela opačnou myšlenku. Právě Smysl je zde základní činitelem, ke kterému se vztahujeme. Smysl je zde hlavním pojmem, nepotřebujeme hledat „nádoby“, do kterých bychom ho měli vlévat, abychom jej vůbec mohli myslet a prožívat. Smysl lne pouze ke Smyslu, tedy sám k sobě. Nic více o sobě vědět nepotřebujeme. Když si člověk uvědomí svůj vztah, ke svému Smyslu, nemusí tento postoj nikterak více naplňovat, ospravedlňovat, vysvětlovat, pouze se smyslu otevřít. Jediný postoj, o který zde nepopiratelně nutně kráčí, je naše aktivní participace na tom, co považujeme za náš vlastní postoj ke Smyslu. Oproti tomu prosazování postoje „ne – Smyslu“ („nihilo“), naznačuje více než pouhý „ne – smysl“ skutečný, ale hlubinné a rozervané hledání toho „pravého“ Smyslu.
Zde se dostáváme k dalšímu problému. Není nic, jako pravý či nepravý Smysl, zákonitě tedy nemůžeme soudit ani vyvozovat nic, co by se týkalo Smyslu obecného. Pokud přijmeme předešlá tvrzení, která následují myšlenku, že Smysl je cosi, co se vztahuje samo k sobě, není nijak měřitelný a manipulovatelný, dostávám se ještě k jednomu aspektu. Smysl nemusí kolidovat s žádnou lidmi obecně přijímanou a neměnnou pravdou. Právě naopak, může být stále v proměně v závislosti na proměnách člověka, který se k němu individuálním přístupem vztahuje.
Smysl je cosi velice osobního, snad to nejosobnější, co ve svém životě, často už od raného dětství potkáváme. Je to zranitelná intimita otevřenosti proměně. Můžeme si toho všimnout ku příkladu u dětí, které jsou Smyslem téměř nepřetržitě obklopeny. Ti ostatní (dospělí a „vyzrálí“), si svůj Smysl nechali ohraničit, zredukovat, vymezit a naučit se cítit velký odpor a odtažitost k cítění Smyslu, jako čehosi neohraničitelného, mocného, a přesto stále se měnícího, čehosi krajně subjektivního a o to více nepostradatelného. Pokud narazíme na cosi zatím ještě „nevymezeného“, je nám ( naší výchozí řecko – křesťanskou tradicí) dáno toto kontinuum „rozervat“, či jej přeprogramovat a rychle jej zaplnit „bezpečným“ obsahem.
Jakoby většina lidí zapomněla, že si může svobodně tíhnout ke svému životu a hledat vlastní, ničím nepodmíněný Smysl, aniž by dopředu stanovovali požadavky slibovaného východiska.
Jaké by to jen bylo, kdyby skutečný lékař člověku nevnucoval žádnou obecně přijímanou doktrínu a prostě jen řekl: „Jděte a hledejte si svůj Smysl a nebojte se otevřenosti, která má odvahu prolomit ohraničení a vymezení všeho druhu. Jděte a mějte odvahu vztahovat se pouze k Vašemu Smyslu, protože ten bude pro Váš život ten jediný pravý Smysl!“
Jak by nejspíše namítl Gabriel Marcel ve své knize „ K filozofii Naděje“ : „chce to skutečnou odvahu, důvěřovat Smyslu, který jedná v souladu s našim nejvnitřnějším přáním“. Svět by se mohl začít navzdory nevoli skutečně uzdravovat.
(esej k hodine psychopatologie a náboženství)
středa 7. října 2009
Muž by měl ctít ženu nad své poměry (Talmud,Chullin 84b)
Kdo je ta, jež jak Jitřenka shlíží,
krásná jako Luna,
čistá jako žhnoucí Slunce,
strašná jako vojsko pod praporci? (Píseň písní, 6,10)
Kdo je ta, jež vystupuje z pouště
jako sloup dýmu,
ovanutá vůni kadidlovou z myrhy
a z nejjemnějšího koření kupeckého? (Píseň písní, 3,6)
krásná jako Luna,
čistá jako žhnoucí Slunce,
strašná jako vojsko pod praporci? (Píseň písní, 6,10)
Kdo je ta, jež vystupuje z pouště
jako sloup dýmu,
ovanutá vůni kadidlovou z myrhy
a z nejjemnějšího koření kupeckého? (Píseň písní, 3,6)
úterý 22. září 2009
Hlasité šeptání
Noc mi hraje Chopenovo nokturno a kolébá jemnými nostalgickými doušky z časů i nečasů, vypráví. Jednou jsem potkala čaroděje, ten mě objal a řekl:
Were my wings not a Jinn´s
reminiscence
of falling through eternity,
I´d grant you three sips
of divine effervescence:
sun, moon, stars
in a wine - dark sea.
Slyšíte jak šeptá? Karty létají všude kolem, jako sen, do kterého jste právě vstoupili.
Je to snad sen?
No ovšem, že není...
Were my wings not a Jinn´s
reminiscence
of falling through eternity,
I´d grant you three sips
of divine effervescence:
sun, moon, stars
in a wine - dark sea.
Slyšíte jak šeptá? Karty létají všude kolem, jako sen, do kterého jste právě vstoupili.
Je to snad sen?
No ovšem, že není...
úterý 1. září 2009
Komplikovaná jednoduchost
Když jsem dneska vyšla ven a uhodilo snad poslední ostré letošní slunce, zadívala jsem se na oblohu a všimla si poloopadaných stromů, které tak zvláštně šustily a šuměly v lehkém větříku, až jsem si všimla, kam jsem došla. Na hřbitov. Tam stromy bývají nejživější, nejupovídanější.
Nebyl to nijak melancholický či depresivní okamžik, spíše mi to cosi připomnělo. Cosi nevyslovitelného, vzdáleného, nijak vznešeného, ale přesto důležitého. Snad něco z dětství. Občas se to tak přihodí s vůní, melodií, barvou, či odrazem poloztracené myšlenky. Byl to pocit, který se ale nechtěl vylíhnout z ulity, aby odkryl svůj obsah.
Šla jsem dál a napadlo mě, že životní chvíle se ksutečně Nikdy neopakují, stávají se jen jednou. Málokdy se dají přirovnat k jiné už prožité chvíli a když se to přece stane, je to vzácné. Stane se to jen párkrát za život.
Trochu ztísněně mě napadlo, že je zde už docela hmatatelná možnost, že nestihnu dotáhnout mnoho věcí k dokonalosti, které jsem si od dětství vysnívala a tak jsem si pomalu začala v hlavně vymýšlet pomyslný seznam, nejspíše už nenaplnitelných životních úkolů. Kdyby byl někdy takovýto seznam vznikl, vypadal by možná následovně.
Co nestihnu dovršit:
Mistrovské ovládání wushu, nebo jiného podobného bojového umění
Mistrovské ovládání "violončela"
malířství
Tanec
všemožné nástroje - kytara, flétny, varhany, zvonkohry, saxofony, klarinety, bubny
...
...
...
nějaké ty převratné akademické úspěchy
religionistika
čínská medicína
ajurvéda
herectví
dějiny umění
astronomie
spisovatelství
mistrovství všeho možného druhu
seznam by pokračoval donekonečna
Raději jsem přemýšlela nad seznamen, který by vyvážil aspoň mírně kompenzačním účinkem vše nesplnitelné:
naučit se chodit vzpřímeně
naučit se správně jíst
naučit se dýchat
naučit se více než obstojně hrát na digeridoo a piáno
naučit se dělat věci tak, aby mi dělaly radost
naučit se plout v závislosti na měnísích se podmínkách
naučit se dělat věci pro sebe a né pro uznání jakéhokoliv druhu
naučit se dělat pitomosti a nenechat si je hodnotit jinýma
naučit se nic nedělat a nebrat to jako plýtvání životního času
naučit se neučit
naučit se dělat věci tak, aby mě posilovaly, než aby mě ničily
naučit se zase si hrát s legem
...
...
zde by pokračoval seznam věcmi, které raději cenzuruju, co kdyby se sem někdy dostaly malé (zkažené) děti:)
A tak jak mraky plynou, přibývájí věcí na mém skutečném, splnitelném seznamu. A který z nich je lepší? Upřímně, je toho hodně, co udělat, a dokázat udělat i "běžně" brané věci dobře, ba mistrně, obávám se, že i to je práce na plný životní úvazek.
Včera jsem četla jednu z Fulgumových krátkých poznámek, musela jsem se zasmát, protože mi to něco připomnělo. Stálo tam toto:
"Opravdu nemusíš nic být.
A nemusíš nic dělat.
Opravdu nemusíš nic mít.
A nemusíš nic vědět.
Opravdu se nemusíš něčím stát.
Ale. Je užitečné pochopit, že oheň pálí,
a že když prší, tak je hlína mokrá..."
Musela jsem se ze srdce rozesmát. Proč by vlastně měla být pravda nutně komplikovanější???
Nebyl to nijak melancholický či depresivní okamžik, spíše mi to cosi připomnělo. Cosi nevyslovitelného, vzdáleného, nijak vznešeného, ale přesto důležitého. Snad něco z dětství. Občas se to tak přihodí s vůní, melodií, barvou, či odrazem poloztracené myšlenky. Byl to pocit, který se ale nechtěl vylíhnout z ulity, aby odkryl svůj obsah.
Šla jsem dál a napadlo mě, že životní chvíle se ksutečně Nikdy neopakují, stávají se jen jednou. Málokdy se dají přirovnat k jiné už prožité chvíli a když se to přece stane, je to vzácné. Stane se to jen párkrát za život.
Trochu ztísněně mě napadlo, že je zde už docela hmatatelná možnost, že nestihnu dotáhnout mnoho věcí k dokonalosti, které jsem si od dětství vysnívala a tak jsem si pomalu začala v hlavně vymýšlet pomyslný seznam, nejspíše už nenaplnitelných životních úkolů. Kdyby byl někdy takovýto seznam vznikl, vypadal by možná následovně.
Co nestihnu dovršit:
Mistrovské ovládání wushu, nebo jiného podobného bojového umění
Mistrovské ovládání "violončela"
malířství
Tanec
všemožné nástroje - kytara, flétny, varhany, zvonkohry, saxofony, klarinety, bubny
...
...
...
nějaké ty převratné akademické úspěchy
religionistika
čínská medicína
ajurvéda
herectví
dějiny umění
astronomie
spisovatelství
mistrovství všeho možného druhu
seznam by pokračoval donekonečna
Raději jsem přemýšlela nad seznamen, který by vyvážil aspoň mírně kompenzačním účinkem vše nesplnitelné:
naučit se chodit vzpřímeně
naučit se správně jíst
naučit se dýchat
naučit se více než obstojně hrát na digeridoo a piáno
naučit se dělat věci tak, aby mi dělaly radost
naučit se plout v závislosti na měnísích se podmínkách
naučit se dělat věci pro sebe a né pro uznání jakéhokoliv druhu
naučit se dělat pitomosti a nenechat si je hodnotit jinýma
naučit se nic nedělat a nebrat to jako plýtvání životního času
naučit se neučit
naučit se dělat věci tak, aby mě posilovaly, než aby mě ničily
naučit se zase si hrát s legem
...
...
zde by pokračoval seznam věcmi, které raději cenzuruju, co kdyby se sem někdy dostaly malé (zkažené) děti:)
A tak jak mraky plynou, přibývájí věcí na mém skutečném, splnitelném seznamu. A který z nich je lepší? Upřímně, je toho hodně, co udělat, a dokázat udělat i "běžně" brané věci dobře, ba mistrně, obávám se, že i to je práce na plný životní úvazek.
Včera jsem četla jednu z Fulgumových krátkých poznámek, musela jsem se zasmát, protože mi to něco připomnělo. Stálo tam toto:
"Opravdu nemusíš nic být.
A nemusíš nic dělat.
Opravdu nemusíš nic mít.
A nemusíš nic vědět.
Opravdu se nemusíš něčím stát.
Ale. Je užitečné pochopit, že oheň pálí,
a že když prší, tak je hlína mokrá..."
Musela jsem se ze srdce rozesmát. Proč by vlastně měla být pravda nutně komplikovanější???
pondělí 31. srpna 2009
Ještě něco, pane Fulghume.
K tomuto stále opakujícímu tématu mě napadá ještě jedno. Bezmyšlenkovitě jsem si přečetla titulní slova mého blogu, která jsem napsala už měsíce a měsíce zpátky.
Milý pane Fulgume, já jsem to nazvala takto:
"Byl jednou jeden příběh, v tom příběhu pustina, v té pustině nekonečné možnosti, a tam vykvetla propast smíchu, a přesně o té bych Vám chtela vyprávět!"
Líbí?:) Tak si jen pojdmě povídat. Protože nás pustiny volají stále silněji. Budete si snámi povídat i vy? Vy všichni? Vyprávějte mi...
Milý pane Fulgume, já jsem to nazvala takto:
"Byl jednou jeden příběh, v tom příběhu pustina, v té pustině nekonečné možnosti, a tam vykvetla propast smíchu, a přesně o té bych Vám chtela vyprávět!"
Líbí?:) Tak si jen pojdmě povídat. Protože nás pustiny volají stále silněji. Budete si snámi povídat i vy? Vy všichni? Vyprávějte mi...
Co je mou jedinou jistotou?
A co jsem se to vlastně snažila s mlžnou exaktností vyslovit?
Včera večer, těsně před usnutím, jsem otevřela knihu "Robert Fulghum - Slova, která jsem si přál napsat sám" a vduchu oné knihy, kterou jsem si chtěla přečíst už dlouho, jsem narazila na jednu krajně zajímavou pasáž a zjístila jsem, že přesně a doslovně shrnuje mou včerejší snahu vyslovit toto:
"Možné je všechno a také cokoliv, co si vůbec dokážeme představit. A ještě i všechno mimo to "představitelné". Mou jistotou je nekonečná možnost, která doprovází úplně všechno."
Tedy děkuju, milý Fulghume, nyní jsem si i já vypůjčila slova, ktera jsem si vždy přála vyslovit sama. A víš co? Je to báječné!
Včera večer, těsně před usnutím, jsem otevřela knihu "Robert Fulghum - Slova, která jsem si přál napsat sám" a vduchu oné knihy, kterou jsem si chtěla přečíst už dlouho, jsem narazila na jednu krajně zajímavou pasáž a zjístila jsem, že přesně a doslovně shrnuje mou včerejší snahu vyslovit toto:
"Možné je všechno a také cokoliv, co si vůbec dokážeme představit. A ještě i všechno mimo to "představitelné". Mou jistotou je nekonečná možnost, která doprovází úplně všechno."
Tedy děkuju, milý Fulghume, nyní jsem si i já vypůjčila slova, ktera jsem si vždy přála vyslovit sama. A víš co? Je to báječné!
neděle 30. srpna 2009
Nepropadejme panice?
Strach?
Vyznání?
Žízeň?
Letmost?
Mžik...
O to přece nejde. Občas to projde kolem. Rychle se mihne jako dech, dříve než člověk stačí jen otevřít fascinovaná víčka. Avšak, ještě než se to stane, okamžik přejde. Je to zlé? Ne, spíše to není potěšující. Lidé bývají paralyzováni, když nemohou uchopit a zastavit, to, co by rádi pokládali za svůj smysl. Může vůbec přetrvávat smysl v kategorii možna? Několik prý moudrých mužů, by se se smyslem vypořádali v kategorii Tajemství. Snažím se vyrovnat s pocitem ne-strachu, který je ve mě rozdmícháván zkušeností skutečnosti, která je zcela otevřená, smysluplně bezcená a přesto nezbytná a nezvratná. Co s tím nadělám? Přece Nic, a o to jde. O to velké nevýslovné Nic, které není zdaleka nicotné.
Co by mohl vyslovit někdo, kdo pochopil tuto celou nekonečně důležitou šarádu? "Lidi, nepropadejte panice! Nepropadejte PANICE!!! Protože, když jde o Všechno, nic s tím nenaděláte, když jde o Nic, nenaděláte taktéž nic."
Rezignace tedy? Ovšemže ne!! Jen do toho šťourat, vrtat se, vztekat a kopat a občas si láskyplně zařvat. Ikdyby skrz nás Věčnost procházela denodenně, změnilo by to snad něco? Snad jen povědomí o jisté věčnosti by mohlo přinést jisté změny, ale v čem. Ve vědomí či v rozumu? O nic nejde. A pokud ano, i to budeme muset nechat jít.
To, co plyne, přetrvá. Když člověk plyne spolu se svým smyslem, má šanci, že jím bude navštěvován častěji. Co by mohl být smysl, kdybych bývala chtěla smysl popsat?
Byl by to otevřenž prostor, nekonečná možnost, abstinence nemožna, proudění beze Smyslu.
"Nepropadejte panice! Nepropadejme panice!":)
Vyznání?
Žízeň?
Letmost?
Mžik...
O to přece nejde. Občas to projde kolem. Rychle se mihne jako dech, dříve než člověk stačí jen otevřít fascinovaná víčka. Avšak, ještě než se to stane, okamžik přejde. Je to zlé? Ne, spíše to není potěšující. Lidé bývají paralyzováni, když nemohou uchopit a zastavit, to, co by rádi pokládali za svůj smysl. Může vůbec přetrvávat smysl v kategorii možna? Několik prý moudrých mužů, by se se smyslem vypořádali v kategorii Tajemství. Snažím se vyrovnat s pocitem ne-strachu, který je ve mě rozdmícháván zkušeností skutečnosti, která je zcela otevřená, smysluplně bezcená a přesto nezbytná a nezvratná. Co s tím nadělám? Přece Nic, a o to jde. O to velké nevýslovné Nic, které není zdaleka nicotné.
Co by mohl vyslovit někdo, kdo pochopil tuto celou nekonečně důležitou šarádu? "Lidi, nepropadejte panice! Nepropadejte PANICE!!! Protože, když jde o Všechno, nic s tím nenaděláte, když jde o Nic, nenaděláte taktéž nic."
Rezignace tedy? Ovšemže ne!! Jen do toho šťourat, vrtat se, vztekat a kopat a občas si láskyplně zařvat. Ikdyby skrz nás Věčnost procházela denodenně, změnilo by to snad něco? Snad jen povědomí o jisté věčnosti by mohlo přinést jisté změny, ale v čem. Ve vědomí či v rozumu? O nic nejde. A pokud ano, i to budeme muset nechat jít.
To, co plyne, přetrvá. Když člověk plyne spolu se svým smyslem, má šanci, že jím bude navštěvován častěji. Co by mohl být smysl, kdybych bývala chtěla smysl popsat?
Byl by to otevřenž prostor, nekonečná možnost, abstinence nemožna, proudění beze Smyslu.
"Nepropadejte panice! Nepropadejme panice!":)
sobota 30. května 2009
-Ach-
Jen tak si jít, se skořápkou na špičce chodidla po polní cestě lemované vysokou žlutou kukuřicí, v tenké, úzké, krátké sukýnce poskakovat a špulit rty na zdivočelé tulipány a letmě si špičkou jazyka na borůvce vymalovat tulící se lvíče choulící se kočky, potom sundat náprsenku a vhodit jí do nejbližšího močálku pro slávu lidstva a brčálovým konopím si vyrobit korunku, která by řekla, co dívenka skrývá pod sukní. Vyhrne jemně nákoženku pavího péra a vtmelí jí jemné pohlazení, potom jí obšlehne tulivá tráva a kapky rosy stékají to tůněk pod jmelím zarostlou chamraď, bez dovolení se nesmí stékat dál - to by bývalo bylo nemravné, a proto musí vstát a obkroužit kotníky kolotoč z kamínku, aby bylo vidět, kudmi se do jeskyně vcházet nesmí, neboť její vláha zaplaví všechny galaxiály, nechá šípku brobodnout svou tenkou kůži tam kde se setkává obratník raka a růže, poté s letmým pozvdechem zakloní zvonkovnici a zavolá,ach.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
