Aplikování léčebné metody Smyslu

Obecně přijímanou a praktikovanou metodologií společenskovědních oborů, jako psychologie, religionistiky, psychiatrie, historie nebo dokonce i medicíny, je specifický vyhraněný pohled na určitou oblast lidského konání, nazírání a cítění. Každý z těchto pohledů je definitivně nepostradatelný a ve své konkrétní zaměřenosti přináší nová hlediska uchopení lidské bytosti jako takové. Problém, který je zde patrný vychází z nedostatečné spolupráce veškerých oborů (a to jak přírodovědných tak duchovědných), které místo utváření mozaiky, člověka rozkládají na stále menší fragmenty a poznání nepropojují holistickou „syntezí“. To je jeden z důvodů, který vede k trvalé redukci, k převádění hodnot a nedefinovatelných fenoménů na cosi zcela jiného, co je možno kvantifikovat.

Mohlo by se zdát, že nalezení společného jednotícího jmenovatele je nemožný počin, ale mně osobně jeden vyvstal. Myšlenka, kterou nese, není nikterak nová, avšak metoda jejího užití by mohla změnit jedno z tradičních převládajících výše zmíněných neholistických paradigmat léčby „psyché“. Tato myšlenka je velice blízká s franklovou logoterapií, tedy léčbou logem – Smyslem. Tokové tvrzení může znít bez bližší konkretizace zcela banálně, ale podíváme – li se na problém s větší intencí, může nám vyvstat, že právě Smysl jako takový, pojí jak člověk náboženského, tak nenáboženského. Řekla bych, že „lnutí ke Smyslu“ je jedním z nejzákladnějších vrozených pudů člověka, dokonce předchází jak institucionální podobě, tak strukturální tvorbě náboženství. Tento prostý fakt uniká pozornosti mnoha specialistů daných oborů – převážně psychologům, religionistům, psychiatrům a lékařům.

Lnutí ke Smyslu je úzce propojeno s „lnutím k životu“. Smysl je cosi, co prostupuje všechny úrovně konání, myšlení a rozhodování, zároveň tento „vztah ke Smyslu“ člověka nijak nemanipuluje k jakékoliv normotvornosti. Domnívám se, že skutečným problémem, který následně přechází na patologickou úroveň, je potlačování tohoto přirozeného projevu, následné zapomenutí a zařazení do sféry nevědomých projevů. V takových případech se člověk snaží naleznout tu správnou ideologii, to pravé náboženství, snaží se „vtěsnat“ do ohraničených myšlenkových okruhů, samozřejmě jde o obecnou a marnou snahu.

Potlačená touha po smyslu, je pro lidské nitro mnohem sžíravější než absence „citu pro Smysl“. Dokážeme si vůbec představit, jak silnou zbraní by byla změna přístupu daného odborníka, který by na základě striktní fyzické a psychické analýzy, následně přistoupil ke skutečnému zájmu o jádro pacientova problému. Hovoříme zde samozřejmě o chronických nikoliv akutních potížích pacienta. Dalo by se vůbec ztotožnit s představou lékaře, který by u svých pacientů nejprve hledal jejich skutečný vztah k tomu, co zde nazýváme Smyslem? Tato nenápadná idea, jakoby degradovala základní podstatu medicínského přístupu – rezignaci k souvislostem v rámci celostního uchopení člověka. Vraťme se ještě na chvíli do tohoto uměle vytvořeného, nám jistě absurdního obrazu. Lékař se intuitivně správně zvoleným způsobem (tedy v každé specifické situaci jinak) ptá svého pacienta, po Smyslu jeho života. Pacient by mohl být takovou nečekanou otázkou zděšen, zaskočen. Možná by vyžadoval tu správnou odpověď právě po lékaři, ale ten by v rámci terapie musel připustit, že každý Smysl je Smyslem individuálním, přesto zcela zásadním a nepřehlédnutelným. Lékař by sice mohl otevřeně hovořit o pojetí vlastního Smyslu, nesměl by však nijak působit nátlak na výpověď pacienta. Právě naopak by jej měl podnítit k přístupnosti myšlenky individuální cesty ke Smyslu. Což nikterak nevylučuje žádný druh náboženskosti, pouze ho explicitně nevyžaduje.

Základní nedorozumění vidím už v tom, že předpokládáme, že zde existuje pouze „smysl k něčemu“, ke svému předmětu, objektu, činnosti, úkonu, myšlence. Nikoliv, v této eseji předkládám zcela opačnou myšlenku. Právě Smysl je zde základní činitelem, ke kterému se vztahujeme. Smysl je zde hlavním pojmem, nepotřebujeme hledat „nádoby“, do kterých bychom ho měli vlévat, abychom jej vůbec mohli myslet a prožívat. Smysl lne pouze ke Smyslu, tedy sám k sobě. Nic více o sobě vědět nepotřebujeme. Když si člověk uvědomí svůj vztah, ke svému Smyslu, nemusí tento postoj nikterak více naplňovat, ospravedlňovat, vysvětlovat, pouze se smyslu otevřít. Jediný postoj, o který zde nepopiratelně nutně kráčí, je naše aktivní participace na tom, co považujeme za náš vlastní postoj ke Smyslu. Oproti tomu prosazování postoje „ne – Smyslu“ („nihilo“), naznačuje více než pouhý „ne – smysl“ skutečný, ale hlubinné a rozervané hledání toho „pravého“ Smyslu.

Zde se dostáváme k dalšímu problému. Není nic, jako pravý či nepravý Smysl, zákonitě tedy nemůžeme soudit ani vyvozovat nic, co by se týkalo Smyslu obecného. Pokud přijmeme předešlá tvrzení, která následují myšlenku, že Smysl je cosi, co se vztahuje samo k sobě, není nijak měřitelný a manipulovatelný, dostávám se ještě k jednomu aspektu. Smysl nemusí kolidovat s žádnou lidmi obecně přijímanou a neměnnou pravdou. Právě naopak, může být stále v proměně v závislosti na proměnách člověka, který se k němu individuálním přístupem vztahuje.

Smysl je cosi velice osobního, snad to nejosobnější, co ve svém životě, často už od raného dětství potkáváme. Je to zranitelná intimita otevřenosti proměně. Můžeme si toho všimnout ku příkladu u dětí, které jsou Smyslem téměř nepřetržitě obklopeny. Ti ostatní (dospělí a „vyzrálí“), si svůj Smysl nechali ohraničit, zredukovat, vymezit a naučit se cítit velký odpor a odtažitost k cítění Smyslu, jako čehosi neohraničitelného, mocného, a přesto stále se měnícího, čehosi krajně subjektivního a o to více nepostradatelného. Pokud narazíme na cosi zatím ještě „nevymezeného“, je nám ( naší výchozí řecko – křesťanskou tradicí) dáno toto kontinuum „rozervat“, či jej přeprogramovat a rychle jej zaplnit „bezpečným“ obsahem.

Jakoby většina lidí zapomněla, že si může svobodně tíhnout ke svému životu a hledat vlastní, ničím nepodmíněný Smysl, aniž by dopředu stanovovali požadavky slibovaného východiska.

Jaké by to jen bylo, kdyby skutečný lékař člověku nevnucoval žádnou obecně přijímanou doktrínu a prostě jen řekl: „Jděte a hledejte si svůj Smysl a nebojte se otevřenosti, která má odvahu prolomit ohraničení a vymezení všeho druhu. Jděte a mějte odvahu vztahovat se pouze k Vašemu Smyslu, protože ten bude pro Váš život ten jediný pravý Smysl!“

Jak by nejspíše namítl Gabriel Marcel ve své knize „ K filozofii Naděje“ : „chce to skutečnou odvahu, důvěřovat Smyslu, který jedná v souladu s našim nejvnitřnějším přáním“. Svět by se mohl začít navzdory nevoli skutečně uzdravovat.

(esej k hodine psychopatologie a náboženství)