Dialog mezi náboženstvími a religionistikou

Slovo úvodem:
Zveřejňuji svou práci k předmětu Mezináboženský dialog, která měla být psána formou odborné eseje, žel, blogy nezpracovávají poznámkový aparát, takže akademická síla textu neviniká tak, jak bylo zamýšleno:) Kdo by měl zájem o původní verzi, s 26 citacemi, stačí říct.


Dalo by se říct, že studium mezináboženského dialogu přísluší oborům, které otevřeně zkoumají současně politická či kulturně historická témata a mají privilegium spekulovat a vyhodnocovat i v rovině filosofické. Právě na tuto pozici se přirozeně hlásí religionistika, která si musí uvědomit nutnost uchopení mezináboženského dialogu, jako jednu z hlavních metod usuzování. Proto zde bude představena výchozí pozice současného religionisty a religionistiky v kontextu mezináboženského dialogu z pohledu Wilfreda Cantwella Smithe interpretovaného Zdeňkem Vojtíškem, dále zamyšlení ze strany Tomáše Halíka.

W. C. Smith, zakladatel tzv. personalistické religionistiky, je jedním z hlavních představitelů studia náboženství a tedy i náboženského dialogu, který si klade za požadavek skutečný vhled do jádra sdělení, nikoliv jen přihlížení, posuzování a kategorizování zvenčí v rámci jakési pozice odborné autority. „Studium náboženství je studiem osob, říká Smith opakovaně a dodává: „Abychom rozuměli buddhistům, nesmíme hledět na něco, co se nazývá „buddhismus“. Musíme spíše hledět na svět očima buddhisty, jak to jen možné.“

Studium náboženství je ve své kontaktní aktuální úrovni v prvé řadě dialogem. Dle Smithe do dialogu nevstupuje pouze jedna strana, ale strany obě jak konkrétní víra (objekt zkoumání), tak samotný religionista (jakožto subjekt). Religionista sám nemůže ve svém zkoumání vystupovat jako nezaujatý element, který jedná s druhou stranou, jako by byl sám nepřítomen. Je nutné si uvědomit, že sám religionista v sobě nenese pouze svůj osobní vztah k danému náboženství, ale také svůj vlastní druh víry, přesvědčení a přístup k náboženskosti, který je krajně individuální a zaujatý. Smith dodává: „Religionista se nemůže schovat za odtažité intelektuální výpovědi, ale musí vstoupit do dialogu celou osobností, celou bytostí, tedy svou vírou, svou životní orientací a zaujetím.“ Skutečnost, která umožňuje, ba přímo vyžaduje tento úzký vztah mezi „badatelem“ a „bádaným“, Smith označuje jako „mezináboženské porozumění“ , tedy to, co mají obě stanoviska společné. Shledávat to můžeme na tak niterné a hluboké úrovni, že to umožňuje dialog univerzální vyžadující po obou účastnících dialogu stejnou míru osobní participace.

Smith navrhuje metodu „imaginativního vcítění“. „Vykonáváním imaginativního vcítění, vycvičeného intelektuální přesností a kontrolovaného vypracovanými postupy, a navíc znovu prověřovaného důraznou kritikou, není nemožné usuzovat, co se děje v mysli a srdci jiného člověka.“ Smith žádá religionistu, aby zastával velice konkrétní a specifické postavení, kdy se předmět zkoumání mění v partnera ve vzájemném dialogu, ve kterém jsou si obě strany spolu rovny, respektují se a skrz interaktivní participaci na dané problematice se dostávají k jádru vzájemného porozumění, jako osoba s osobou, nikoli náboženství s náboženstvím. „Člověk jedná nikoliv s náboženstvími, ale s náboženskými osobami.“

Smith badatele varuje také v jiných aspektech možných metodologických chyb ve vedení dialogu. Mluví o konceptu přístupu k náboženství jako přístupu k „náboženství jiných lidí“ , kdy se natolik vzdálíme jádru dialogu a tedy i jádru sdělení, že se náš vztah ke „zkoumanému“ zabarví právě mírou odtažitosti, která ve své domnělé „vědečnosti“ vytvoří jen další nazírací „brýle“, které nám zastíní skutečný vývoj dialogu. „Koncept „jiných náboženství“, „náboženství jiných lidí“, říká Smith, „inherentně mění jejich bohy v modly, ve falešná božstva, produkt lidské fantazie.“ Stejně tak Smith kritizuje „intelektuální schematizace, které duchovní život redukují na intelektuální výkon, vhodný k posuzování spekulativní myslí.“ Právě proto Smith uznává jako jednu z hlavních metod zkoumání, metodu vcítění se do „zkoumaného“ partnera v dialogu. Jde o to vyhnout se metodologické a intelektuální redukci a kvantifikaci, která jen degraduje předmět zkoumaného zájmu.

Smith ve své terminologie rozlišuje pojmy jako „víra“ (faith) a „náboženské přesvědčení“ (belief). Říká, že „víra je existenciální závazek jednotlivce vůči tomu, o čem ví, že je závazné dobré nebo pravdivé. Je to oddanost činu v tom smyslu, který člověk rozeznává jako kosmický plán.“ Oproti tomu náboženské přesvědčení chápe, jako „výsledek kognitivních procesů v důsledku aktivity mysli.“ Je tedy podle Smithe možné, aby měl člověk „náboženské přesvědčení, aniž by měl víru.“ Když se pokouší vést partneři (například religionista s určitým náboženským člověkem) dialog, jde především o to, aby se dialog odehrával na úrovní víry, jakožto „univerzální lidské kvality“ a následně mohlo dojít k intuitivnímu niternému porozumění, oproti úrovni pouhého „náboženského přesvědčení“, který se vyznačuje hlavně svou plytkostí.

Pokud jde o samotnou metodu vedení „správného“ tedy podnětného a skutečného dialogu, je nutné zmínit další významnou osobnost české religionistice scény - prof. Tomáše Halíka, který zdůrazňuje důležitost uchování si vlastní tradice, identity a náboženskosti, a to všech příslušníku vedeného dialogu. Do dialogu by všechny strany měly vstoupit bez předsudků a s otevřeností, která je vlastní prostoru, ve kterém jediném se dá dialog rozvíjet, zároveň by žádný z účastníků (včetně religionisty) neměl „podlehnout“ jiným přesvědčením a tím změnit či smazat vlastní přesvědčení. T. Halík zdůrazňuje hodnotu subjektivní pravdy, která by neměla být „kvantifikována“ na hledání pravdy obecné. Účastníci dialogu by měli svou vlastní pravdu hájit stejně houževnatě, jako se snažit proniknout porozuměním do „pravd“ jiných a tím posunout omezené hranice svého vlastního nahlížení. Z dialogu by měl každý účastník vycházet se stejnou náboženskostí, se kterou do dialogu vcházel, a přesto být čímsi proměněn, dát ji nový druh porozumění a otevřenosti.

T. Halík se radikálně vymezuje proti „relativismu rezignujícího na poznání za horizontem subjektivního mínění“ , v protikladu k tomu nabízí perspektivismus uznávající, že „mé vidění a poznání je nutně ohraničeno a poznamenáno místem, kde stojím a odkud se dívám, všemi dějinnými, kulturními, sociálními a psychologickými vlivy, jímž jsem často nevědomky vystaven, že už mé vidění je vždy interpretací.“ Dále zdůrazňuje nutnost uvědomění, že naše myšlení je spjato také s jazykem naší kultury a jejím interpretačním rámcem. Když T. Halík mluví o hájení vlastní pravdy, ale zároveň o otevřenosti a respektu k dialogu s partnery dialogu, varuje před náboženským exklusivismem, který zcela degraduje a hatí hlavní poselství dialogu, tím, že relativizuje nutnost subjektivního uchopení a vše se snaží dát na rovnocennou úroveň.

Jeho perspektivismus, „uznává omezenost vlastní perspektivy, vnímá omezenost perspektivy svého partnera, avšak natolik uznává tajemnou nevyčerpatelnou hloubku pravdy, že nikdy se nestaví do pozice toho, kdo celou pravdu zná a vlastní. „Absolutní pravda není iluze, nýbrž Tajemství – a vyslovit ji může jen ten, kdo je tímto Tajemstvím, které nás všechny (a naše chápání pravdy) přesahuje, ovšem dodejme, že toto tvrzení samo je však vyznáním víry, ničím víc a ničím méně.“
Toto Tajemství, o kterém T. Halík tak často mluví, může znít soupodstatně s uchopením Tajemství Gabriela Marcela, jako hlubiny, která se před člověkem rozevírá, a jeví se neproniknutelně do chvíle, než dojde ze strany člověka k momentu odevzdání se a následné participaci, kdy se mu Tajemství, ač nepoznané, otevře a promění ho.
V tom spočívá hloubka, síla a nutnost dialogu. Dialog posunuje hranice vlastního a cizího.

Dialog neproběhne, pokud se mu člověk neodevzdá celostně a niterně, ale zároveň ve své „duševní nahotě“ zachová věrnost svému niternému přesvědčení, které bude zachováno, přesto od základu proměněno.